Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


identifikacni_test_postupova_zkouska

Identifikační filosofický test

Níže si máte možnost vyzkoušet identifikační filosofický test. Vaším úkolem je k filosofickému textu přiřadit jeho autora a dílo. Test je podobný připouštěcímu testu k postupové zkoušce z Dějn filosofie I a II a Ontologie I na FF MU (stejní autoři, stejná díla, podobný systém fungování). Test vybírá ze 475 úryvků. Pokud si tuto stránku uložíte na lokální disk, tak vám test bude fungovat i offline.

Nastavení

Zobraz nastavení

Test

Vaším úkolem je identifikovat autora a dílo následujícího úryvku:

Počet chyb / počet správně / otázka číslo / maximální počet otázek: 0 / 0 / 0 / 0

Zbývá: 0 sec

Texty

Zobrazit celou tabulku s texty

 Všechny texty  Pouze chybné  Pouze správné

Předmět Autor Dílo Strana Úryvek
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 8 „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu (δίκη) a trest podle určení času (χρόνος);“ takto to říká slovy poněkud básnickými… Nevykládá vznik věcí proměnou živlů, nýbrž tím, že se věčným pohybem vylučují protivy.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 8 Říká pak, že to není ani voda (ὕδωρ), ani žádný z takzvaných živlů, nýbrž jakási jiná neomezená přirozenost (φύσις ἄπειρος), z níž vznikají všechny oblohy a světy (κόσμοι) v nich.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 8 (…) zdá se, že onen [tj. počátek] vše objímá a vše řídí, jak tvrdí ti, kdo neuznávají jin příčiny vedle neomezeného…, a to je božské (θεῖον), neboť je nesmrtelné…
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 9 Pravil, že neomezené je věčné a nestárnoucí a že obsahuje všechny světy.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 10 Tvrdil pak, že se zánik a mnohem dříve před ním vznik (γένεσις) uskutečňují návratem všeho toho od neomezeného času. Praví též, že má země tvar válce a že její výška měří třetinu její šíře. Říká pak, že se látka, plodící od věčnosti teplo a chladno, rozloučila při vzniku tohoto světa a že z ní vyrostla jakási ohnivá koule kolem vzduchu obklopujícího zemi, tak jako kůra kolem stromu. Když se tato koule roztrhla a rozdělila do jakýchsi kruhů, vznikly slunce, měsíc a hvězdy.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 10 Nebeská tělesa (τὰ ἄστρα) vznikají jako ohnivý kruh (κύκλος), vyloučila se ze světového ohně a jsou obklopena vzduchem. Jsou tam průduchy, jakési průchody v podobě píšťaly, kterými se objevují nebeská tělesa. Proto také, ucpou-li se průduchy, nastává zatmění. A měsíc se objevuje jednou přibývající, podruhé ubývající podle ucpání nebo uvolnění průchodu. Kruh slunce je 27krát a kruh měsíce 18krát větší než země; nejvýše je slunce a nejníže jsou kruhy stálic [a oběžnic].
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 10 (…) pravil, že se země volně vznáší nejsouc ničím poutána a že se udržuje, poněvadž je odevšad stejně vzdálena. Její tvar je okrouhlý, podobný kamennému sloupu, na jedné z obou základen chodíme, druhá pak leží naproti.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 10 Vše to (hromy a blesky) vzniká ze vzduchu, neboť je-li obklopen hustým oblakem a prudce vyrazí pro svou jemnost a lehkost, tu způsobí roztržení oblaků hřmot a trhlina proti černosti oblaků způsobí záři.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 11 Praví také, že se na počátku zrodil člověk (ἄνθρωπος) z živočichů jiného druhu, a to proto, že se ostatní živočichové brzy sami živí, zatímco jediný člověk potřebuje dlouhého kojení; kdyby byl býval takový již na počátku, nikdy by se nebyl udržel.
Dějiny filosofie Anaximandroszlomky předsókratiků 11 První živočichové (ζῶια) se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souši, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 139 Když jsem si ale uvědomil, že mé dílo je řetězem mnoha argumentů spojených dohromady, počal jsem hledat, zda bych nenalezl takový argument, který by bylo možno prokázat pouze jím samým a který by postačil k tomu, abychom mohli s jistotou říci, že Bůh opravdu je, a dále že je svrchovaným dobrem, které samo nic jiného nepotřebuje, které ale potřebují všechny ostatní věci, aby mohly být a aby byly dobře, a také vším ostatním, čím věříme, že božská bytost (divina substantia) je.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 140 Zanech teď, milý člověče, na chvíli své práce, skryj se nakrátko svým bouřlivým myšlenkám. Zapomeň na starosti, které tě tíží, odlož, co namáhavého tě zaneprazdňuje. Buď chviličku prázdný pro Boha a spočiň v něm na okamžik. Vejdi do komůrky své mysli a nevpouštěj nic než Boha a to, co ti pomáhá jej hledat, zavři dveře a hledej ho. Mé srdce, mé celé srdce, řekni nyní Bohu: Hledám tvou tvář, Pane, po tvé tváři toužím (Ž 27,8).
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 142 Nuže, Pane, který dopřáváš víře nahlédnutí, dej mi, nakolik uznáš, abych nahlédl, že jsi, jak věříme, a že jsi to, co věříme, že jsi. Věříme zajisté, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet (aliquid quo nihil maius cogitari possit). Anebo není nic takového, když si pošetilý řekl ve svém srdci, že Bůh není (Ž 14,1; 53,1)? Ale jistě i tento pošetilec, když slyší, jak říkám: „něco, nad co nic většího nelze myslet“, nahlíží (intelligit) to, co slyší. A co nahlíží, to je v jeho nahlédnutí (in intellectu), i když snad nenahlíží, že to je.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 142 Vždyť když malíř předem myslí na to, co hodlá malovat, má to jistě ve svém nahlédnutí, avšak to, co dosud neučinil, nenahlíží jako něco, co je. Když už to ale opravdu namaloval, má to jednak v nahlédnutí, jednak nahlíží, že to, co učinil, je. I pošetilec tedy musí uznat, že to, nad co nic většího nelze myslet, je přinejmenším v nahlédnutí, neboť když o tom slyší, nahlíží to, a cokoli nahlíží, to je v jeho nahlédnutí.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 142 Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však aspoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, ve kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 143 To, nad co nic většího nelze myslet, je navíc tak pravdivé, že je zcela nemyslitelné, že by to nebylo. Vždyť lze myslet, že je něco, o čem není možné myslet, že to není (aliquid, quod non possit cogitari non esse). A to je větší než něco, o čem je možné myslet, že to není. Proto jestliže o tom, nad co nic většího nelze myslet, je možné myslet, že to není, pak to, nad co nic většího nelze myslet, není to, nad co nic většího nelze myslet. Což je spor. To, nad co nic většího nelze myslet, je tedy tak pravdivě, že ani není možné myslet, že to není.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 143 Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také jako věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama.
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 143 Ostatně o všem, ať je to cokoli vyjma tebe samého, je možné myslet, že to není. Ty jediný máš proto bytí svrchovaně pravdivě, a tedy nadevše svrchovanou měrou, neboť nic jiného, co je, není tak pravdivě, a má proto méně bytí. Proč si tedy pošetilý řekl ve svém srdci, že Bůh není, když je rozumné mysli tak zřejmé, že ty jsi nadevše svrchovanou měrou? Proč, ne-li proto, že je hloupý a pošetilý?
Dějiny filosofie Anselm z CanterburyProslogion 143 A to jsi ty, Pane, náš Bože. Jsi tedy tak pravdivě, Pane, můj Bože, že ani není možné myslet, že nejsi, a to právem. Kdyby totiž něčí mysl mohla myslet něco lepšího, než jsi ty, vypínalo by se stvoření nad Stvořitele a posuzovalo by Stvořitele, což je velký nesmysl.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 56 Když pak Sókratés, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co je obecné (τὸ καθόλου), a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování, souhlasil s ním a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání; soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval idejemi a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 56 Platón se totiž již v mládí seznámil s Kratylem a s Hérakleitovým míněním, že všechny jevy smyslové zkušeností (τὰ αἰσθητά) jsou v stálém toku a že o nich není vědění, i podržel takové mínění též v pozdějších letech.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 57 Ježto se pak domníval, že ideje jsou příčinami (αἴτια τὰ εἴδη) jiných věcí, mínil, že jejich prvky (στοιχεῖα) jsou prvky všeho, co jest. Tak prý počátky jsou velikost a malost jako látka, jako podstata však prý je jedno (τὸ ἕν); neboť z oněch podle účasti v jednu prý se stávají z idejí čísla. Učením, že jedno je samostatnou podstatou a že se o žádném jiném jsoucnu jedno nedá vypovídat, mluvil podobně jako pýthagorovci a s nimi rovněž učil, že čísla jsou pro všechny jiné věci příčinou jejich podstaty.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 57 Platón tedy tímto způsobem určil hledané počátky. Z toho však, co bylo řečeno, je zřejmo, že užívá pouze dvou příčin (αἰτίαι), příčiny, jež se týká otázky co jest; a příčiny z hlediska látky – neboť ideje (εἴδη) jsou pro jiné věci příčinou toho, co jest, a pro ideje je příčinou jedno; a na otázku, co je látka, jež je podkladem, o které se u smyslových věcí vypovídají ideje, a u idejí jedno, odpovídá, že je dvojicí, totiž velikého a malého.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 57 A tak onen druh jsoucna nazval idejemi a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s idejemi má prý jsoucnost tím, že má v nich účast. Slovem „účast“ (μέθεξις) však změnil jenom jméno; neboť pýthagorovci říkají, že věci jsou napodobením čísel, a Platón tvrdí, že účastí; ale to je jenom jiné jméno.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 58 Ti však, kteří za příčiny (αἰτίαι) pokládají ideje (ἰδέαι), nejprve ve snaze, aby pochopili příčiny viditelných věcí, přibrali jiné v stejném počtu s nimi, zrovna jako ten, kdo chce něco spočítat a myslí, že nemůže, dokud je toho méně, a že teprve tehdy bude moci počítat, až to rozmnoží. Neboť idejí je skoro stejně tolik anebo ne méně než věcí, jejichž příčiny hledajíce postoupili od nich k oněm. Vždyť pro každou jednotlivou věc (ἕκαστόν) je stejnojmenná idea nejen pro podstaty (οὐσίαι), nýbrž i pro vše ostatní, kde je jedno v mnohém, a to jak u věcí smyslových, tak i u věčných.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 58 …neboť z některých nevyplývá nutný závěr a z některých jako důsledek vyplývají ideje také pro to, pro co se nepředpokládají. Vychází-1i se totiž ze skutečnosti vědeckého poznání, musely by být ideje všeho, co je předmětem vědění, a vychází-li se z pojmu jako jednoho v mnohém, byly by i ideje záporů; a konečně z důvodu, že myslíme něco, co již zaniklo, též věcí pomíjitelných, minulých, neboť trvá jejich smyslová představa.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 59 Mimoto podle mínění, podle něhož se mluví o jsoucnosti idejí, musí být nejenom ideje podstat, nýbrž i mnoha jiných věcí – neboť pomysl (νόημα) je jedno (ἕν) nejen vzhledem k podstatám, nýbrž také z hlediska jiných věcí, a vědění (ἐπιστῆμαι) se týká nejen podstaty, nýbrž také jiných věcí; takových podobných důsledků z toho vyplývá nesčetné množství. Z hlediska nutnosti však a z hlediska názorů o idejích (τὰ εἴδη) musí být pouze ideje podstat (τῶν οὐσιῶν ἰδέαι), je-li možno mít v nich účast (μετέχειν).
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 59 Ale nejvíce nesnází působí asi otázka, jaký význam vlastně mají ideje pro to, co je věčné mezi věcmi vnímatelnými, a pro to, co vzniká a zaniká. Neboť nejsou pro ně ani příčinou pohybu, ani nějaké změny. Ani však nijak nepřispívají k poznání jiných věcí – neboť nejsou jejich podstatou (οὐσία), sice by byly v nich –, ani k jejich bytí, poněvadž nejsou přítomny v tom, co má v nich účast.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 60 Mimoto, jak se zdá, je asi nemožno, aby podstata byla odloučena od toho, čeho je podstatou. Jak by tedy ideje jako podstaty věcí od nich mohly být odloučeny? Ve Faidónovi se však praví, že ideje jsou příčinami bytí a vznikání. Ale i když řekneme, že ideje jsou, přece to, co má v nich účast, nemůže vzniknout, není-li tu hybný činitel; ale vzniká mnoho jiných věcí, například dům a prsten, ačkoli o nich neříkáme, že ideje mají.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 60 Vždyť je možno, aby kterákoli věc byla podobná jiné a stala se jí podobnou, aniž by se připodobňovala, takže ať Sókratés je nebo není, může se někdo zrodit takový, jako právě Sókratés; a zřejmě to bude totéž, i kdyby byl „věčný Sókratés“, že pro tutéž bytost by bylo více vzorů, a tak i více idejí, například pro člověka živočišnost a dvounohost a pak ještě člověk o sobě.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 60 Dále by ideje byly vzory nejen věcí vnímaných, nýbrž také idejí samých, například jako rod by byl vzorem pro druhy rodu; a tak by totéž bylo vzorem a zároveň obrazem.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 63 Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění. (Πάντες ἄνθρωποι τοῦ εἰδέναι ὀρέγονται φύσει.) Známkou toho je záliba v smyslových vjemech (αἰσθήσεις), v nichž si libují pro ně samy, aniž hledí k jejich potřebě. Zvláště to platí o vjemech zrakových. Neboť zraku dáváme přednost takřka přede všemi ostatními smysly nejen pro jeho praktický účel, nýbrž i bez ohledu na něj. A to proto, že tento smysl přispívá k našemu poznání více než smysly ostatní a že nám zjevuje většinu druhových rozdílů (διαφοραί).
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 63 Ostatní druhy živočichů se v životě řídí smyslovými jevy a pamětí, zkušenosti (ἐμπειρία) však nabývají jenom v malé míře; ale lidský život se projevuje ještě uměním (τέχνη) a pojmovým myšlením (λογισμός). U lidí z paměti vzniká zkušenost (ἐμπειρία); neboť mnohokrát opakovaný a pamětí uchovaný vjem téže věci nabývá významu jedné zkušenosti. A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění (ἐπιστήμη) a umění (τέχνη); vědění a umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 63 Jestliže tedy někdo má pojem bez zkušenosti a zná sice obecný pojem (τὸ καθόλου), ale nezná jednotliviny v něm zahrnuté, často učiní chybu v léčení. Neboť je to jednotlivina, jež se má léčit. Přece však míníme, že vědění a porozumění náleží spíše umění než zkušenosti, a za moudřejší než lidi zkušené pokládáme odborné znalce, v přesvědčení, že každý má moudrost (σοφία) tím větší, čím vyšší je stupeň jeho vědění (τὸ εἰδέναι).
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 64 Soudíme tak proto, že jedni znají příčinu (αἰτία), druzí nikoli. Neboť lidé zkušení sice vědí, že něco jest, ale nevědí, proč to jest; avšak oni vědí, proč to jest, i znají příčinu. Proto si také v každém oboru práce více vážíme vedoucích a myslíme, že více vědí a jsou moudřejší než prostí dělníci, poněvadž znají příčiny toho, co se koná, kdežto dělníky pokládáme za lidi, kteří jako některé neoduševněné věci něco sice dělají, ale nevědí, že dělají to, co dělají, zrovna tak, jako například oheň pálí.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 64 Proto se zdá, jak již dříve bylo řečeno, že člověk zkušený je moudřejší než ti, kdo mají jenom nějaký vjem, odborný znalec (τεχνίτης) že je zase moudřejší než lidé zkušení, vedoucí než prostý dělník, a že vědám teoretickým (θεωρητικαί) náleží moudrost ve větší míře než vědám poiétickým (ποιητικαί). Je tedy zjevno, že moudrost je věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků (ἡ σοφία περί τινας ἀρχὰς καὶ αἰτίας ἐστὶν ἐπιστήμη).
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 64 Vůbec pak známkou člověka vědoucího jest, že může učit. Proto máme za to, že umění je ve větší míře vědou (ἐπιστήμη) než pouhá zkušenost, neboť ti, kdo je ovládají, mohou učit, lidé pouze zkušení nikoli. Mimoto za moudrost nepokládáme smyslové vjemy. Jsou sice zvlášť směrodatné v poznání jednotlivin, ale o žádné věci nám nepraví, proč jest, například proč oheň je teplý, nýbrž jenom že je teplý.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 64 Proto teprve tehdy, když již bylo opatřeno všechno takové, byly vynalezeny vědy, jež nehledí ani libosti, ani potřeby, a to nejprve na těch místech, kde lidé měli volný čas. Tak matematické vědy byly sestaveny nejprve v Egyptě; tam totiž volný čas byl ponechán třídě kněží.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 65 Konečně vědou, jež je vládnoucí v první řadě, a vědou, jež vede více než věda sloužící, je ta, která poznává, kvůli čemu máme všechno konat; je to dobro (ἀγαθὸν) v jednotlivých případech a vůbec pak nejvyšší dobro v celé přírodě (ἄριστον ἐν τῇ φύσει πάσῃ). Ze všeho tedy, co bylo řečeno, vyplývá, že hledané jméno hodí se pouze na tutéž vědu. Musí to být věda teoretická, jež zkoumá první počátky a příčiny; neboť i dobro i účel náleží k příčinám.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 66 Jestliže tedy lidé filozofovali, aby unikli nevědomosti, je zjevno, že usilovali o vědění proto, aby nabyli vědění (τὸ εἰδέναι), nikoli pro nějaký vnější užitek. O tom svědčí skutečný vývoj. Neboť o takový druh poznání začalo se usilovat teprve tehdy, když byly opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu, k jeho okrase a rozptýlení. A tak vidíme, že tuto vědu nevyhledáváme pro žádný jiný vnější užitek, nýbrž jako říkáme, že svobodný je člověk, jenž je pro sebe a nikoli pro druhého, tak i ona jenom je vědou svobodnou; jenom ona totiž je vědou pro sebe.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 66 Neboť věda v nejvyšší míře božská je i nejcennější; a takovou vlastnost může mít jenom dvojím způsobem: (a) předně božskou vědou je ta, kterou má především bůh, (b) potom ta, jež jedná o věcech božských. A to oboje přísluší jenom této vědě. Neboť všichni uznávají, že bůh je příčinou a počátkem, i náleží taková věda jenom bohu, anebo jemu v nejvyšší míře. I když tedy všechny vědy jsou k životu potřebnější než tato, větší hodnotu nemá žádná.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 66 Že to není věda poiétická, je možno vidět již u prvních filozofujících mužů. Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filozofovat, protože se něčemu divili. Z počátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom ponenáhlu postupujíce naznačenou cestou dospěli i k záhadám významnějším, například k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy slunce a hvězd a vzniku všehomíra.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 66 Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti – proto také milovník vymyšleného výkladu (ὁ φιλόμυθος) je v jistém smyslu milovníkem moudrosti (φιλόσοφος), neboť obsahem vymyšleného výkladu jsou zjevy hodné údivu. Jestliže tedy lidé filozofovali, aby unikli nevědomosti, je zjevno, že usilovali o vědění proto, aby nabyli vědění (τὸ εἰδέναι), nikoli pro nějaký vnější užitek. O tom svědčí skutečný vývoj.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 67 První se vypovídá sice mnoha způsoby, ale podstata je v každém smyslu nejprvnější pojmově, poznatkově i časově. Neboť žádná jiná kategorie není odlučitelná (χωριστόν), nýbrž pouze ona. Ale i pojmově je toto jsoucno první. Neboť pojem podstaty musí být obsažen také v pojmu každého předmětu. A máme za to, že nejlepší vědění o každém předmětu máme tehdy, když jsme poznali, co je člověk nebo oheň, nikoli jaký je, jak veliký nebo kde je, ježto i to všechno víme, když jsme poznali, co je kolikost a jakost.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 67 A již odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy dostatečně nerozřešená otázka, co je jsoucno, neznamená nic jiného než otázku, co je podstata (οὐσία). Neboť jedni tvrdí, že toto jsoucno je jedno, druzí, že je jich více než jedno, jiní, že je jich omezený počet, a opět jiní, že počet neomezený. Proto také my nejvíce a předně a takřka jenom k tomu musíme zaměřit své zkoumání, co je jsoucno v tomto smyslu.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 67 Poněvadž se však vypovídá tolika způsoby, je zřejmé, že prvním z nich je co je, čímž se označuje podstata (οὐσία). Neboť chceme-li říci, jaké je to a to, říkáme, že je dobré nebo špatné, ale nikoli, že je dlouhé tři lokte nebo že je to člověk. Ale chceme-li říci, co je to, neříkáme, že je bílé nebo teplé nebo dlouhé tři lokte, nýbrž že je to člověk nebo bůh.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 68 Dále jedni mají za to, že mimo smyslové věci nic takového není, druzí uznávají ještě další druhy jsoucna, jsoucno ve vyšší míře, jež je věčné; tak Platón ideje a matematické předměty (τά τε εἴδη καὶ τὰ μαθηματικά) jako dva druhy podstat a pak ještě jako třetí podstatu smyslových těles. Speusippos pak uznává ještě více podstat, počínaje od jedna (ἕν), a pro každý druh podstat zvláštní počátek: jiný pro čísla, jiný pro velikosti a pak ještě jeden pro duši – a tím rozmnožuje rozsah podstat. Někteří však tvrdí, že ideje a čísla mají tutéž přirozenost (φύσις) a že se k nim druží ostatní, to je čáry a plochy až k podstatě nebe a k smyslovým věcem.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 71 Je však patrno, že také látka je podstatou. Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé je nějaký podklad, na němž se změny dějí; tak při změně místa to, co je nyní tu, nato někde jinde, při změně kolikostní to, co je nyní tak veliké a potom menší nebo větší, a při změně jakostní to, co je nyní zdravé a potom nemocné. A podobně je také při změně co do podstaty něco, co nyní vzniká a potom zaniká, a co nyní je podkladem jako toto zde a potom podkladem jako něco vzhledem ke zbavenosti.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 71 Jedním členem tohoto protikladu budiž vyjádřena skutečnost, druhým možnost. Ale ne všechno se nazývá skutečností stejně, nýbrž jak to připouští obdoba: jako to a to je v tom a tom nebo se k němu má, tak ono a ono je v onom a onom nebo se k němu má. Neboť někdy se má jedno k druhému jako pohyb k mohoucnosti (δύναμις), někdy jako podstata (οὐσία) k určité látce (ὕλη).
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 72 Jinak se však vypovídá možnost a skutečnost o neomezenu, o prázdnu a o všem takovém než o většině věcí, jako například o vidícím, chodícím a o viděném. Neboť o tom se výpověď může stát někdy pravdivou zhola. Vždyť „viděným“ se jednou něco nazývá, protože je skutečně viděno, podruhé, protože může být viděno. Ale neomezeno není v možnosti tak, že by jednou ve skutečnosti mohlo být odloučeno pro sebe <od možnosti>, nýbrž <odloučeno je od ní> jenom pro poznání. Neboť okolnost, že dělení je bez konce, právě vyjadřuje, že taková skutečnost je jenom v možnosti, nikdy však není skutečností pro sebe.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 72 Ježto však je něco, co pohybuje a samo je nehybné, a poněvadž je ve skutečnosti, nemůže se vůbec nikdy chovat jinak. Neboť místní pohyb je první mezi změnami a prvním místním pohybem je zase pohyb v kruhu, který působí ono <nehybné>. Je tedy nutně něčím jsoucím, a pokud je nutným jsoucnem, je dobré, a tak jako dobro je počátkem.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 72 Je však třeba určit, kdy je něco v možnosti a kdy není; neboť to neplatí kdykoli. Například: je země člověkem v možnosti? Nikoli; spíše tehdy, když se již stala semenem, a snad ani tehdy ne. Je to tak, jako se všechno neuzdravuje lékařským uměním, ani náhodou, ale je něco, co je mohoucí uzdravit se, zdravé v možnosti.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 73 Zdá se však, že to, o čem mluvíme, není látka, nýbrž že je z látky, například že skříň není dřevo, nýbrž je ze dřeva, dřevo není země, nýbrž je ze země. A jestliže tak opět země není něco jiného, nýbrž je z něčeho jiného, je toto jiné vždy v možnosti pozdější zhola. Například skříň není zemitá ani není zemí, nýbrž je dřevěná; neboť toto, dřevo, je v možnosti skříň a je látkou skříně, totiž dřevo zhola je látkou skříně zhola a toto určité dřevo je látkou této určité skříně. Je-li však něco první, co se již nenazývá podle něčeho jiného, je to první látka (ὕλη πρώτη);
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 73 A tak je tomu i u všeho ostatního, co má počátek vzniku mimo sebe; a co se týče toho, co má počátek vzniku v sobě, je možné to, co samo sebou bude, když není zevních překážek. Tak simě <není člověkem v možnosti>, ježto musí vniknout do jiného a prodělat určité změny. Kdykoli však něco skrze svůj vlastní počátek má již příslušnou vlastnost, je možností. Símě však potřebuje jiného počátku. Tak ani země není ještě v možnosti sochou, poněvadž se musí nejprve změnit v kov.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 74 Co do času je však skutečnost dříve v tom smyslu, že to, co je druhově totožné, je působící (ἐνεργοῦν) dříve než možné, nikoli však to, co je totožné počtem. Míním to tak, že časově dříve než tento člověk, který tu již skutečně jest, a než toto obilí a než vidoucí je látka, semeno a to, co je schopno vidět, věci to, jež jsou sice v možnosti, ale ne ve skutečnosti člověkem, obilím a vidoucím. Ale zase časově dříve než toto je něco jiného ve skutečnosti, z čeho možnost vznikla.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 74 Že je dříve co do pojmu, je zjevno. Neboť to, co je mohoucí ve vlastním smyslu, je mohoucí právě tím, že může působit; tak například stavby znalé je to, co je mocno stavět, vidomé je to, co je mocno vidět, a viditelné, co je mocno být viděno. Zrovna tak je tomu u všeho ostatního, i musí být pojem (λόγος) a poznání skutečnosti dříve než poznání možnosti.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 75 Ale také co do podstaty je dříve. Předně proto, že to, co je pozdější co do vzniku, je dřívější co do tvaru a podstaty, například muž je dříve než hoch, člověk je dříve než semeno; neboť jedno již nabylo tvaru (εἶδος), druhé nikoli. Za druhé proto, že všechno, co vzniká, směřuje k počátku (ἐπ‘ ἀρχήν) a k účelu <čili cíli> (τέλος). Neboť účel je počátkem a vznik a vývoj děje se pro účel <čili cíl>, cílem je však skutečnost a pro takový cíl se dostává mohutnosti.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 76 Dá se to však dokázat ještě důrazněji. Věčné je totiž co do podstaty dřívější než pomíjející; nic však, co je v možnosti, není věčné. Důvod je ten, že každá možnost se týká zároveň protikladu. Neboť co nemůže být, nemůže skutečně náležet žádné věci, ale všechno, co je možné, nemusí být skutečné. A tak co je možné, může být i nebýt, tedy totéž může i být, i nebýt. Co může nebýt, možná nebude; co však může také nebýt, je pomíjející, a to buď zhola nebo právě v tom <vztahu>, v němž se o něm praví, že může také nebýt, co do místa, kolikosti nebo jakosti; zhola je však něco pomíjející se zřením k podstatě.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 76 Proto slunce, hvězdy a celé nebe jsou stále skutečně <pohybovány> a není třeba obávat se, že by se někdy zastavily, jak se toho obávají badatelé o přírodě. Ta tělesa neumdlévají ve své činnosti. Neboť jejich pohyb není jako u věcí pomíjejících v oblasti možnosti protikladu, takže by pak nepřetržitost jejich pohybu byla obtížná. Neboť příčinou obtíže je podstata, pokud je látkou a možností, nikoli skutečností.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 77 Neboť podstaty jsou prvními ze jsoucen, a kdyby byly všechny podrobeny zániku, bylo by pomíjející všechno. Ale je nemožno, aby pohyb buď vznikal nebo zanikal, neboť byl vždy. Totéž platí o čase. Kdyby totiž nebyl čas, nebylo by rozlišení „dříve“ a „později“. Proto je pohyb (κίνησις) zrovna tak nepřetržitý jako čas (χρόνος). Neboť čas je buď totéž co pohyb, anebo je jeho nějakým určením. Žádný pohyb však není nepřetržitý, leda pohyb místní, totiž pohyb v kruhu (κύκλῳ).
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 77 Ale ani tehdy, kdyby byl skutečně činný, kdyby však jeho podstatou byla možnost; nebylo by totiž pohybu nepomíjejícího. Neboť to, co je v možnosti, může nebýt. Musí tedy být takový počátek, jehož podstatou je skutečnost (ἐνέργεια). Dále tyto podstaty musí být bez látky (ὕλη). Neboť musí být nepomíjející, je-li ještě jinak něco nepomíjejícího. Proto jsou skutečností.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 78 Tedy mínění, že možnost (δύναμις) je dříve než skutečnost (ἐνέργεια), je v jednom smyslu správné, v jiném mylné, a jak, to bylo řečeno dříve. Že však skutečnost je dříve, dosvědčují Anaxagorás – neboť rozum je ve skutečnosti – a Empedoklés svými počátky, láskou a svárem, a filosofové jako Leukippos, kteří tvrdí, že pohyb je stále. Proto nebyly chaos nebo noc po celý čas bez konce, nýbrž stále tytéž – buď v kruhovém pohybu nebo jinak –, poněvadž skutečnost je dříve než možnost.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 78 Proto někteří filosofové uznávají stálou skutečnost, například Leukippos a Platón; neboť praví, že pohyb je stále. Ale neříkají, proč to tak je a který je to pohyb, ani jej blíže neurčují a neoznačují jeho příčinu. Neboť nic se nepohybuje, jak se právě nahodí, nýbrž musí tu vždy něco být jako příčina, jako se teď věc pohybuje tímto způsobem od přírody a tímto opět vnějším donucením, ať rozumem nebo něčím jiným.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 78 Poněvadž je tomu vskutku tak, a naopak kdyby tomu tak nebylo, muselo by všechno vzniknout z Noci a ze „všeho dohromady“ a z nejsoucna; dají se tedy asi řešit nesnáze, o něž tu jde, i je skutečně něco, co se ustavičně pohybuje v neustálém pohybu, a to v pohybu kruhovém. Vysvítá to nejen z rozumové úvahy (λόγος), nýbrž i z pozorované skutečnosti. A tak první nebe musí být věčné.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 80 Z toho tedy, co bylo řečeno, je zřejmo, že je věčné a nehybné jsoucno, jež je od smyslové oblasti odloučeno (οὐσία τις ἀΐδιος καὶ ἀκίνητος καὶ κεχωρισμένη τῶν αἰσθητῶν). Ukázali jsme však také, že toto jsoucno nemůže mít velikost, nýbrž že je nedílné a nedělitelné. Neboť působí hybně po neomezený čas, nic omezeného však nemá neomezenou sílu. Ježto pak každá velikost je buď neomezená nebo omezená, z uvedených důvodů nemůže mít velikost omezenou, a neomezenou proto ne, poněvadž vůbec nemůže být žádná neomezená velikost. Je také zřejmo, že nepodléhá žádnému působení a je bez proměny. Všechny ostatní způsoby pohybu jsou pozdější než pohyb místní.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 80 Takový je tedy počátek, na němž závisí nebe a příroda. Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti, jakého se nám dostává jenom nakrátko. Neboť je tak stále – nám je to nemožno –, ježto jeho skutečnost (ἐνέργεια) je zároveň jeho potěšení (ἡδονή). A proto bdění, vnímání (αἴσθησις) a myšlení (νόησις) jsou pro nás nejvýše libé a teprve skrze ně doufání a vzpomínání. Myšlení o sobě je však zaměřeno na to, co je o sobě nejlepší, a nejvyšší stupeň myšlení na to, co je nejlepší v nejvyšším stupni.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 80 Jestliže tedy bůh (θεός) je stále v tak dobrém stavu jako my někdy, je to podivuhodné jsoucno, je-li však v ještě lepším stavu, je ještě podivuhodnější. A opravdu jest. Je také životem, neboť skutečnost rozumu (νοῦ ἐνέργεια) je životem a on je onou skutečností; skutečnost však je nejlepší a věčný život. Proto říkáme, že bůh je naprosto dokonalá, věčně žijící bytost. A tak bohu přísluší takový život a nepřetržité věčné trvání. Neboť je bůh.
Dějiny filosofie AristotelésMetafyzika 81 Tedy rozum myslí sebe sama, jestliže je něčím nejdokonalejším a <jeho> myšlení je myšlením <jeho vlastního> myšlení (ἡ νόησις νοήσεως νόησις). Zdá se však, že vědění, vnímání, mínění a přemýšlení míří vždy k něčemu jinému, k sobě samému jenom mimochodem. … Nebo je snad někdy vědění totožné s věcí? U věd poiétických je věcí podstata a bytnost, odezírá-li se od látky, u teoretických pojem a myšlení (λόγος καὶ νόησις). Ježto tedy myšlené a rozum nejsou různé u toho, co nemá látku, budou totéž a myšlení bude jedno s myšleným.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 85 Především o tom, že nic nevzniká z nejsoucna (οὐθὲν γίνεται ἐκ τοῦ μὴ ὄντος). Neboť potom by všechno vznikalo ze všeho a nebylo by k tomu třeba semen. A kdyby to, co přestává být zjevným, zanikalo v nejsoucno, byly by již všechny věci pominuly, protože by nebylo, več by se rozkládaly. A dále, vesmír (τὸ πᾶν) byl vždy takový, jaký je nyní, a vždy takový bude; není totiž nic, več by se přeměnil. Neboť mimo vesmír není nic, co by mohlo do něho vniknout a způsobit změnu (μεταβολή).
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 85 Není totiž možné obsáhnout souhrn poznatků soustavného zkoumání vesmíru, nedovedeme-li pomocí krátkých výroků pojmout v mysli i všechny výsledky důkladného zkoumání jednotlivostí. Poněvadž je tedy takovýto postup užitečný těm, kdo se oddali pěstování vědy o přírodě, proto já, jenž doporučuji jiným, aby se ustavičně zabývali vědou o přírodě, a v tomto způsobu života nalézám především duševní klid, sepsal jsem pro tebe i tento výtah a úvod do základů celé nauky.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 85 Je totiž nutné, aby se přihlíželo k prvotnímu významu každého slova a aby nebylo třeba jej teprve objasňovat, máme-li mít něco, s čím bychom uváděli ve vztah otázky, pochybnosti a mínění. A dále je třeba pokaždé přihlížet k smyslovým vjemům (αἰσθήσεις) a vůbec k přítomným představám jak mysli, tak kteréhokoli kritéria a stejně k daným citovým stavům, abychom měli podle čeho určit i to, co teprve čeká na ověření, i to, co je nezjevné (τὸ ἄδηλον).
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 85 A dále vesmír se skládá z těles a prázdného prostoru (τὸ πᾶν ἐστι σώματα καὶ κενόν). Jsoucnost těles potvrzuje totiž u všech smyslová zkušenost (αἴσθησις), podle níž je nutno rozumem usuzovat o tom, co je nezjevné. A kdyby nebylo to, co nazýváme prázdnem (κενόν), místem nebo nehmatatelným jsoucnem, neměla by tělesa ani kde být ani v čem se pohybovat; a právě v pohybu se nám jeví.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 86 Dále, je nekonečný počet světů (κόσμοι ἄπειροί εἰσιν), podobných tomuto našemu, i nepodobných. Neboť atomy, jsouce, jak bylo právě dokázáno, nekonečné počtem, nesou se i do největší vzdálenosti. Takové totiž atomy, z kterých by mohl vzniknout svět, nebo které by jej mohly vytvořit, nespotřebovaly se ani na jeden svět, ani na omezený počet světů, ani na všechny takové, jaký je tento, ani na všechny odlišné od tohoto. Proto nic nepřekáží tomu, aby byl nekonečný počet světů.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 86 Dále tělesa se dělí na složeniny a na tělesa, z nichž jsou složeniny vytvořeny. Tato tělesa jsou nedělitelná a neměnitelná (ἄτομα καὶ ἀμετάβλητα), nemá-li všechno zaniknout v nejsoucnu (τὸ μὴ ὂν), nýbrž má-li zůstat při rozkládání složenin něco trvalého; jsou svou přirozeností celistvá, nemajíce več nebo jak by se rozložila. Z toho tedy nutně plyne, že jsou počátky věcí nedělitelná jsoucna tělesné podstaty (τὰς ἀρχὰς ἀτόμους εἶναι σωμάτων φύσεις).
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 86 A dále, vesmír je nekonečný (τὸ πᾶν ἄπειρόν ἐστι). Neboť co je omezené, to má okraj; okraj však lze pozorovat pomocí něčeho jiného vedle něho; vesmír však nelze pozorovat pomocí něčeho jiného vedle něho; proto nemaje okraje, nemá konečnou mez; a protože nemá konečnou mez, je nekonečný a neomezený. A dále, vesmír je nekonečný nejen co do velikosti prázdného prostoru, nýbrž i co do množství těles.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 86 Mimo to nedělitelná (τὰ ἄτομα) a plná tělíska, z nichž složená tělesa vznikají a v něž se rozkládají, mají neurčitelný počet rozmanitých tvarů (σχῆμα). Neboť je nemožné, aby vzniklo tolik rozmanitých věcí z určitelného počtu týchž tvarů. Je tedy sice u každého tvaru zcela neomezený počet stejných atomů, ale co do tvarových rozdílů není zcela neomezený, nýbrž je neurčitelný.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 87 Je pak třeba si také myslit, že vidíme a v mysli pojímáme podoby vnějších předmětů, vstupuje-li z nich něco do nás. Neboť vnější věci by nemohly vtisknout v nás svou přirozenou barvu a podobu ani pomocí vzduchu mezi námi a jimi ani pomocí paprsků nebo nějakých výronů, šířících se od nás k nim tak, jako když jakési obrázky vstupují od věcí nám v přiměřené velikosti do zraku nebo do mysli, podržujíce s nimi stejnou barvu a podobný tvar. Následujíce rychle za sebou, vytvářejí tak představu jednotné a souvislé věci a zachovávají s vlastním předmětem společnou působivost souměrnými nárazy od něho vycházejícími a způsobovanými kmitáním atomů v nitru pevného tělesa.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 87 … jsou též obrysy věcí, jež mají stejný tvar jako pevná tělesa, ale velmi se liší jemností složení od vnímaných předmětů. Není totiž nemožné, že ve vzduchu obklopujícím předměty vznikají takovéto sestavy atomů a vhodné podmínky k vytváření dutých a jemných útvarů a že tyto výrony zachovávají polohu a postup atomů v tom pořádku, který měly v pevných tělesech. Tyto obrysy nazýváme obrázky (εἴδωλα). Pohyb jich, děje-li se tak, že se nesetká s ničím, co by na ně narazilo, urazí každou představitelnou vzdálenost v nepomyslitelně krátkém čase.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 87 Dále, proti tomu, že mají obrázky nepřevyšitelnou jemnost, nesvědčí ani jediný zjev. Proto mají též nepřevyšitelnou rychlost, ježto mají všude stejnoměrný průchod a mimo to na jejich jemné výrony nic nenaráží nebo jen málo věcí, kdežto na tělesa složená z mnoha nebo nesčetných atomů hned něco naráží.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 88 Dále je třeba se domnívat, že atomy nemají žádnou jinou vlastnost smyslových jevů kromě tvaru, tíže, velikosti a toho, co je nutně spojeno s tvarem. Neboť každá vlastnost se mění, ale atomy se vůbec nemění, protože při rozkladu složených těles musí přece zůstat něco pevného a nerozložitelného, co způsobí změny, ale ne v nejsoucno ani z nejsoucna, nýbrž změny vzniklé většinou přemisťováním a někdy i přibýváním nebo ubýváním atomů. Proto jsou přemisťující se atomy nutně nezničitelné a nemají povahu toho, co se přeměňuje, nýbrž mají své vlastní složení a utváření; a to je též nutně trvalé.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 88 A omylu by nebylo, kdybychom nepřijímali ještě jakýsi jiný pohyb v nás samých, těsně spjatý s činností představivou, ale od ní odlišný. Tímto pohybem, není-li potvrzen nebo je-li vyvrácen, vzniká klam, je-li však potvrzen nebo není-li vyvrácen, vzniká pravda. I tuto poučku je si třeba dobře podržet v paměti, aby ani nebyla odstraněna kritéria založená na jistotách, ani aby omyl neuvedl ve zmatek všechno poznání tím, že by byl stejně potvrzován jako pravda.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 89 Dále si nesmíme myslit, že je mezi atomy zastoupena každá velikost, nechceme-li, aby nám to vyvrátily smyslové jevy (αἰσθήσεις); že však jsou určité rozdíly ve velikosti, je třeba připustit, ježto je-li tomu tak, lépe se vyloží citové a vjemové děje. Atomů každé velikosti jednak není třeba k tomu, aby vznikly rozdíly ve vlastnostech věcí, jednak by bylo v tom případě nutně, aby se nám naskytly i viditelné atomy.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 89 Neboť že i atom má velikost, jsme ukázali podle obdoby věcí vnímatelných, jenomže jsme posunuli jeho malost ještě mnohem dále. I je třeba pokládat tyto nejmenší části, které již nemají dalších částí, za části mezné (πέρατα), sloužící jako prvotní jednotky za míru velikosti větších i menších atomů při rozumovém zkoumání těchto neviditelných tělísek.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 90 Potom přihlížejíce k svým vjemům a citům – neboť to nám bude nejspolehlivější zárukou pravdy – nutně dospíváme k názoru, že je duše těleso (ψυχὴ σῶμά ἐστι) složené z jemných částic, rozptýlené po celém složení těla, nejvíce se blížící dechu s jakýmsi přimíšením tepla a podobající se v něčem tomuto, v něčem onomu. Je pak tu ještě další složka, jemností složení velmi se lišící od těchto dvou, jež však projevuje tím větší spojitost s ostatním složením těla. O tom všem jasně svědčí mohutnosti duše, city, pohyby, myšlenky a vůbec to, čeho ztráta nám způsobuje smrt.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 90 Mimoto je třeba míti též na mysli, že netělesným v nejčastějším významu slova nazýváme to, co by mohlo být myšleno samo o sobě; samo o sobě však si nelze myslit nic netělesného kromě prázdného prostoru. Avšak prázdný prostor nemůže být ani činný ani trpný, nýbrž umožňuje jen tělesům, aby se v něm pohybovala. Proto ti, kdo říkají, že je duše netělesná, mluví pošetile; nic by totiž nemohla činit ani trpět, kdyby byla taková. Ve skutečnosti však se obě tyto vlastnosti u duše jasně rozeznávají.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 90 Dále je třeba si pamatovat, že v duši je hlavní původ vnímání. Nebyla by však získala k němu způsobilost, kdyby nebyla jaksi podporována ostatní skladbou těla. A ostatní skladba těla, když poskytla duši tuto schopnost, sama též získala od ní účast na této vlastnosti, nikoli však na všech schopnostech, které má duše. Proto, když se odloučí duše od těla, toto již nevnímá.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 91 Proto i jména věcí nevznikla zpočátku dohodou, nýbrž lidé sami podle své přirozenosti, majíce podle různých národů své zvláštní citové dojmy a zvláštní představy, vysílali zvláštním způsobem vzduch podle různých dojmů a představ různě utvářený, přičemž byl někdy rozdíl ve zvucích i podle povahy míst těmi národy obývaných. Později byla společnou dohodou stanovena u jednotlivých národů zvláštní jména, aby jejich vzájemné dorozumívání bylo méně dvojsmyslné a bylo vyjadřováno stručněji. Určité zvuky zavedli též pro věci zrakem nevnímatelné ti, kteří si je uvědomili, jednak z přirozené nutnosti se vyjádřit, jednak je vybravše rozumovou úvahou…
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 91 Mimo to, co bylo již dříve řečeno, je třeba si též myslit, že světy (κόσμοι) a vůbec všechny omezené složeniny, mající stejnou podobu jako pevná tělesa, jež pozorujeme, vznikly z nekonečna, přičemž se všechny tyto větší i menší útvary odloučily ze zvláštních stočenin atomů. A všechny se zase rozkládají, jedny rychleji, druhé pomaleji a jedny působením takových, druhé působením jiných příčin.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 92 Dále je třeba se domnívat, že správně vyložit příčinu (αἰτία) nejhlavnějších zjevů je úkolem vědy o přírodě a že blaženost spočívá na ní a na poznání přirozené podstaty úkazů na nebi a všeho toho, co přispívá k důkladnému vědění po této stránce. Mimoto že u těchto věcí nelze připouštět více výkladů a soudit, že se věc může míti i jinak, nýbrž že v nesmrtelné a blažené přirozenosti není prostě nic, co by vzbuzovalo nejistotu nebo zmatek. A že prostě jen tak tomu je, lze pochopit myšlením.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 92 Vedle toho všeho je si vůbec třeba uvědomit, že největší zmatek vzniká v lidských duších z toho, že se lidé domnívají, že jsou nebeská tělesa blažené a nesmrtelné bytosti, přestože přitom jejich záměry, činy a důvody tomu odporují, a dále z toho, že lidé stále očekávají nebo tuší jakousi věčnou hrůzu pod dojmem z mythů, nebo že se bojí i samé bezcitnosti, způsobené smrtí, jako by se jich týkala;
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 92 A dále, pokud jde o tělesa nebeská, nesmíme se domnívat, že jejich pohyb, obracení, zatmění, východ a západ a zjevy stejného druhu s těmito vznikly péčí nějaké bytosti, která je řídí nebo bude řídit a zároveň požívá plné blaženosti a nesmrtelnosti; neboť zaneprázdnění a starosti, projevy hněvu a přízně se nesrovnávají s blažeností, nýbrž vznikají ze slabosti, strachu a závislosti na okolí.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 92 Proto i když uvádíme více příčin obratů, západů, východů, zatmění a jiných úkazů tohoto druhu, jak jsme to též učinili ve svých podrobných výkladech, nesmíme se domnívat, že naše zkoumání o těchto věcech nedosáhlo takové přesnosti, jaká přispívá k duševnímu klidu a blaženosti.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 93 Proto je třeba přihlížet k přítomným citům a vjemům, pokud jde o společné, k společným, pokud jde o zvláštní, ke zvláštním, a ke každé přítomné jistotě jednotlivých kritérií. Budeme-li totiž k tomu přihlížet, vyložíme správně příčiny zmatku a strachu, a vykládajíce příčiny nebeských zjevů a ostatních úkazů k nim stále se přidružujících, zbavíme se všeho toho, co děsí v nejvyšší míře ostatní lidi.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 94 Lze si však představit, že je takových světů (κόσμοι) nekonečné množství i že takový svět může vzniknout jak ve vesmíru (ἐν κόσμῳ), tak v mezisvětí (ἐν μετακοσμίῳ), jak nazýváme vzdálenost mezi světy v prostoru obsahujícím mnoho prázdna, nikoli však ve velkém průzračném a úplně prázdném prostoru (κενόν), jak někteří tvrdí. A vznikne tak, že některá vhodná semena vyplynou z jednoho světa (κόσμος) nebo z mezisvětí nebo i z většího počtu jich a pomalu se skládají, rozčleňují a popřípadě přeskupují na jiné místo a zavlažuji se z vhodných zásob až do úplné dokonalosti a stálosti, pokud položené základy mohou něco přijímat.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 94 Svět (κόσμος) je jakási ohraničená část nebe, obsahující hvězdy, Zemi a vůbec všechny vnímatelné předměty, která zaujímá úsek nekonečna (τοῦ ἀπείρου) a končí se mezí buď řídkou nebo hustou, jejímž uvolněním by bylo uvedeno všechno v něm ve zmatek, jež se bud otáčí, nebo pevně stojí a má tvar buď okrouhlý nebo trojúhelníkový nebo nějaký jiný; jsou totiž možné všechny tyto tvary, protože proti tomu nesvědčí žádný ze zjevů v tomto světě, v němž si nelze představit konec. Lze si však představit, že je takových světů (κόσμοι) nekonečné množství…
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 94 Ale při úkazech na nebi tomu tak není; ty připouštějí jak několikerou příčinu svého vzniku, tak několikeré určení své podstaty, shodné se smyslovými vjemy. Neboť o podstatě přírody nesmíme vykládat podle svých lichých úsudků a pravidel, nýbrž jak to vyžadují vnímané jevy; náš život totiž nepotřebuje již nerozumu a lichého zdání, nýbrž abychom žili prosti duševního neklidu.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 94 Nejprve tedy je třeba se domnívat, že cílem poznání úkazů na nebi, ať se jimi zabýváme v souvislosti s ostatními naukami či samostatně, není nic jiného než duševní klid (ἀταραξία) a bezpečná jistota, právě tak jako při ostatním bádání.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 95 Vycházení a zapadání slunce, měsíce a ostatních hvězd může mít původ v zapalování a zhášení, protože na obou dvou místech jsou takové poměry, že se jmenované úkazy mohou uskutečňovat; neboť žádný ze zjevů proti tomu nesvědčí. Též objevováním se těch těles nad zemí a opětným jich zakrýváním mohl by se uskutečňovat jmenovaný úkaz, neboť ani proti tomu žádný zjev nesvědčí.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 96 A dále, pravidelnost oběhu nebeských těles budiž chápána právě tak jako pravidelnost některých dějů, které se nahodile naskytnou i u nás. A božská přirozenost nebudiž s tím nikterak uváděna v souvislost, nýbrž budiž ponechána trvale bez starostí a v úplné blaženosti; neboť nestane-li se to, bude marný každý výklad příčin úkazů na nebi, jak se to již stalo některým lidem, kteří se nedrželi možného způsobu výkladu, nýbrž upadli do marného počínání, protože se domnívali, že se tyto věci dějí jen jedním způsobem, a všechny ostatní možné výklady zavrhovali, dávajíce se strhovat k nemyslitelnému a nedovedouce přihlížet zároveň k vnímaným jevům, které je třeba uznávat za ukazatele.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 96 A dále je možné, že má měsíc světlo sám od sebe, ale je také možné, že je má od slunce. Neboť i kolem nás pozorujeme mnoho věcí, které mají své vlastní světlo, ale i mnoho věcí, které mají světlo od druhých. A žádný z úkazů na obloze nestojí tomu v cestě, má-li člověk stále na paměti několikerý způsob jich výkladu a přihlíží-li zároveň k předpokladům a příčinám s nimi souhlasícím a nepřeceňuje-li nerozumně jejich význam, nehledě na věci, které s nimi nesouhlasí, a nekloní-li se brzy k tomu, brzy k onomu jednostrannému výkladu.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 96 Ubývání nebo opětné přibývání měsíce mohlo by se dít otáčením tohoto tělesa, ale stejně tak i různým utvářením vzduchu, dále i tím, že se něco před něj postaví, a vůbec všemi způsoby, jimiž nás jevy kolem nás vybízejí k vysvětlení tohoto úkazu, neoblíbí-li si ovšem někdo jen jeden způsob výkladu a ostatní bezdůvodně nezavrhne, aniž uváží, co je člověku možno poznat a co nikoli, touže proto poznat nemožné.
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 97 Právě tak i blesky vznikají několika způsoby. Neboť při tření a srážení se mraků uniká z nich atomový útvar působící oheň a vytváří blesk; nebo větry vymršťují z mraků taková tělíska, jež způsobují tento jas; nebo se tvoří vytlačením, když se mraky stlačují bud navzájem nebo větry; nebo tím, že mraky do sebe pojmou světlo roztroušené hvězdami, jež se pak stlačuje pohybem mraků a větrů a uniká skrze mraky; nebo že nejjemnější částice světla prosáknou skrze mraky, přičemž mraky od ohně vzplanou a jeho pohybem nastává hřmění; nebo …
Dějiny filosofie EpikúrosList Hérodotovi a Pýthokleovi 97 Blesk předchází před hromem při nějakém takovém seskupení mraků, že buď zároveň s nárazem větru do mraků se z nich vyráží atomový útvar působící blesk a teprve potom zpět stlačovaný vzduch způsobuje toto dunění, nebo že oba sice vyrazí z mraků současně, ale blesk se k nám nese prudší rychlostí, kdežto hrom se za ním opožďuje, jak je tomu při některých věcech pozorovaných z dálky a vydávajících nějaké rány.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 14 Jedna, že [to] jest (ἔστιν) a že je nemožné, aby [to] nebylo; to je cesta Přesvědčivosti (neboť Přesvědčivost následuje Pravdu (ἀλήθεια). Druhá, že [to] není (οὐκ ἔστιν) a že je třeba, aby [to] nebylo; o té prohlašuji, že je to naprosto nezbadatelná stezka: neboť nemůžeš poznat to, co není – vždyť se to nedá provést –, ani to nemůžeš vyjádřit, neboť být myšlen a být je totéž.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 15 Zbývá ještě jediný výklad o cestě, že [to] jest. Na této cestě je velké množství znamení, že jsoucno (τὸ ὄν) je nezrozené a nehynoucí, celé, jednorodé, neochvějné a dokonalé. Nikdy nebylo ani nebude, protože jest nyní zároveň celé, jedno, souvislé. Neboť jaké zrození pro ně budeš hledat? Jakým způsobem a odkud vyrostlo? Nedovolím ti, abys řekl nebo myslel, že z nejsoucího (μὴ ἐόν): neboť není dovoleno říkat nebo myslet, že [to] není; a jaká potřeba by je mohla nutit, aby vyrostlo spíše později než dříve, pokud začíná z ničeho? Musí tedy být buďto úplně, nebo vůbec ne.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 15 Co se má vypovídat a myslet, musí být jsoucí; jsoucno totiž je, kdežto nic není. To ti kážu uvážit, neboť to je první cesta zkoumání, od které tě odvracím; pak také od té, po níž bloudí smrtelníci, kteří nevědí nic, dvojhlavci. Bezradnost totiž řídí bludnou mysl v jejich prsou a oni jsou unášeni jako hluší a slepí, užaslí, nesoudné davy, majíce za to, že být a nebýt je totéž a není totéž, a ve všem je pro ně cesta, která se obrací do protisměru.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 15 Neboť nikdy nelze násilně dokázat, že věci, které nejsou, jsou, nýbrž od této cesty zkoumání musíš odvrátit svou mysl a nesmíš dovolit, aby tě zvyk, který vyrůstá z bohaté zkušenosti, donutil sestoupit na tuto cestu a vodit po ní bezcílné oko, sluch plný ozvěn i jazyk. Ne, nýbrž posuď rozumem (λόγος) vyvrácení, které jsem podala a které je předmětem velkého sporu.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 16 Síla přesvědčení rovněž nepřipustí, aby z nejsoucího někdy vzniklo něco vedle něho…. Rozsudek nad tím spočívá v tomto: jest, nebo není. Je tedy rozhodnuto, a to s nutností, že jedna cesta zůstane nemyslitelná a bezejmenná (neboť to není pravdivá cesta), zatímco druhá cesta jest a je pravdivá. Jak by mohlo jsoucí být potom? A jak by mohlo vzniknout? Neboť kdyby vzniklo, není, a kdyby mělo být v budoucnu, také není. Takto vyhaslo vznikání a po zániku není ani slechu.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 16 Není ani rozdělené, protože je celé stejné; ani jej není zde více a jinde méně, neboť by mu to bránilo držet pohromadě, nýbrž je plné jsoucna. A tak je souvislé: neboť jsoucí se blíží jsoucímu. Nehybné v mezích velikých pout je bez počátku a bez konce, neboť vznik a zánik byly zahnány do velké dálky a pravdivé přesvědčení je odstrčilo pryč. Zůstává tímtéž na témže místě a spočívá o sobě a tímto způsobem upevněno bude setrvávat i pak.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 16 Proto je správné, že jsoucí není nedokonalé; neboť není takové, aby se mu něčeho nedostávalo – kdyby takové [ne]bylo, nedostávalo by se mu všeho. Totéž je myšlení a předmět myšlenky. Neboť nenajdeš myšlení bez jsoucího – v němž je myšlení vyjádřeno. Neboť není ani nebude nic jiného mimo jsoucno, protože Sudba je spoutala, aby bylo celé a nehybné.
Dějiny filosofie Parmenidés z Elejezlomky předsókratiků 17 „Jak pak, nebudou také tytéž vzájemné poměry zvuků? Neboť jako zvučící předměty, tak také zvuky. Ježto je tomu tak, vydává-li zvuk měřice prosa, vydá jej též jedno prosné zrno i desítitisícina zrna.“
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 20 On totiž, jak tvrdí, ví, jakým způsobem jsou mladí lidé kaženi a kdo jsou jejich kazitelé. A skoro se zdá, že to je nějaký moudrý člověk; a spatřiv mou nevědomost, s níž kazím jeho vrstevníky, jde k obci na mne žalovat jakoby k matce.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 21 Podivné věci, můj milý, když to tak člověk poslouchá. Tvrdí totiž o mně, že jsem výrobce bohů, a protože prý dělám nové bohy a v staré nevěřím, proto na mne, jak praví, podal žalobu.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 23 Nyní tedy mi probůh řekni, o čem jsi před chvíli tvrdil, že to jasně víš, co asi je podle tvého mínění zbožnost (τὸ εὐσεβές) a bezbožnost, jak při zabití, tak při ostatních věcech. Vždyť patrně je ve veškerém jednání zbožné (τὸ ὅσιον) samo se sebou totožné, kdežto hříšné je zase opakem zbožného v celém jeho rozsahu, ale samo se sebou je stejné, a všechno, cokoli má být hříšné, obsahuje, hledíc k hříšnosti, jakýsi jeden vid (μία ἰδέα).
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 23 Vždyť lidé sami pokládají Dia za nejlepšího a nejspravedlivějšího z bohů (τῶν θεῶν ἄριστον καὶ δικαιότατον), a přece o něm souhlasně vypravují, že spoutal svého otce, protože proti právu pohlcoval své děti, a onen že zase pro jiné takovéto věci svého otce vyklestil. Avšak mně mají za zlé, že stíhám svého provinilého otce, a takto sami sobě odporují v posuzování bohů a v posuzování mne.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 24 Nuže, pamatuješ se, že jsem nechtěl od tebe tohle, abys mi vyložil jednu nebo dvě z mnoha zbožných věcí, nýbrž onen vid sám (αὐτὸ τὸ εἶδος), kterým jsou všecky zbožné věci zbožné? Vždyť jsi tuším uznal, že jeden vid je příčinou, že věci hříšné jsou hříšné a zbožné zbožné; či se nepamatuješ?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 24 Tedy to, co je bohům milé, je zbožné, a co jim není milé, hříšné.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 25 O čem bychom se to tedy neshodli a k jakému rozsouzení bychom nemohli přistoupiti, že bychom byli vespolek nepřáteli a na sebe se hněvali? Snad nemáš odpověď pohotově; nuže uvažuj při mé řeči, zdali to není to, co je spravedlivé a co nespravedlivé, krásné a ošklivé, dobré a zlé (τό δίκαιον καὶ τὸ ἄδικον καὶ καλὸν καὶ αἰσχρὸν καὶ ἀγαθὸν καὶ κακόν). Zdalipak to nebývají tyto věci, pro které se druhdy stáváme vespolek nepřáteli, já i ty i všichni ostatní lidé, protože se o nich neshodneme a nemůžeme přistoupit k dostatečnému jejich rozhodnutí?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 25 Nuže tedy podívejme se, co tvrdíme. Bohumilá věc a bohumilý člověk je zbožný, ale bohu protivná věc a bohu protivný člověk je hříšný; dále pak zbožné není totéž jako hříšné, nýbrž pravý opak; není tomu tak?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 25 Tu jistě které věci kteří pokládají za krásné a dobré a spravedlivé (καλὰ καὶ ἀγαθὰ καὶ δίκαια), ty také milují, kdežto věci proti těmto opačné nenávidí?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 26 Nuže právě to se děje nepochybně i s bohy, ač jestliže jsou v rozporu o věcech spravedlivých a nespravedlivých, jak plyne z tvého výměru; jedni tvrdí, že jeden druhému křivdí, kdežto druzí to popírají, není-li pravda? Neboť onu věc, ty podivuhodný muži, se přece neodvažuje tvrdit žádný bůh ani žádný člověk, že by ten, kdo činí bezpráví, neměl býti trestán.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 27 … pouč i mne, abych se stal moudřejším, jaký máš pro to důkaz, že všichni bozi soudí, že byl nespravedlivě usmrcen onen dělník, který zabije člověka, je spoután od pána zabitého člověka a následkem vazby zahyne dříve, než se ten, kdo ho dal do vazby, o něm od vykladačů doví, co se má dělat. Jaký máš pro to důkaz, že je správné, aby kvůli takovému člověku stíhal a poháněl pro zabití syn otce?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 27 Avšak zdali pak tato nynější oprava našeho výměru – že totiž hříšné je, cokoli nenávidí všichni bozi, a cokoli milují, zbožné; co však jedni milují a druzí nenávidí, buď není ani to ani ono, nebo je obojí – zdalipak chceš, aby toto byl nyní náš výměr o zbožném a hříšném?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 28 Brzy to, dobrý muži, zvíme lépe. Uvaž totiž tuhle věc: zdalipak je zbožné proto milováno od bohů, že je zbožné, či proto je zbožné, že je milováno?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 28 Tedy je proto milováno, že je zbožné, a není proto zbožné, že je milováno?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 29 A o tom dosti; protože však se mi zdá, že ty jsi pohodlný, sám budu spolu s tebou usilovat, abys mě poučil o zbožném. Jen ať hned napřed neochabneš! Hleď, nezdá-li se ti nutným, že všechno zbožné je spravedlivé (πᾶν τὸ ὅσιον εἶναι δίκαιον8).
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 29 Je-li ti tedy milo, neskrývej to přede mnou, nýbrž znova řekni od začátku, co asi je zbožné, jež je buď milováno od bohů nebo ať se s ním děje cokoli – neboť o tomhle nebudeme v neshodě –, jenom řekni, prosím, co je zbožné a co je hříšné.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 29 Neboť jedno má proto vlastnost milování, že jest milováno, kdežto druhé je proto milováno, že má vlastnost milování.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 30 Nuže takovou věc jsem myslil i tam při oné otázce: zdalipak kde je spravedlivé, tam je i zbožné? Či kde je zbožné, tam je i spravedlivé, ale kde je spravedlivé, není všude zbožné? Je totiž zbožné část spravedlivého? Tak máme soudit, či se ti zdá jinak?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 31 … jak se mi zdá, ale chybí mi ještě jakási maličkost; nerozumím totiž ještě, o jaké to mluvíš péči. Neboť patrně nemyslíš takovou péči o bohy, jako jsou způsoby péče též o ostatní věci – totiž tak o tom patrně mluvíme –, jako například o koně, jak známo, neumí pečovat každý, nýbrž koňař, že ano?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 31 Nuže, zdalipak nemá všechno pečování tentýž účinek? Jako například toto: je k nějakému dobru a prospěchu toho, co je předmětem péče, jako přece vidíš, že koně, když o ně pečuje koňařské umění, mají z toho prospěch a stávají se lepšími; či se ti nezdá?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 32 Řekni tedy, výborný muži: a které je asi to dílo, k jehož provedení slouží služba bohům? Je totiž patrné, že ty to víš, když tvrdíš, že božské věci znáš nejdokonaleji ze všech lidí.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 33 Vždyť nyní, když jsi byl u samé věci, tu ses obrátil; kdybys ji byl v odpovědi vyjádřil, byl bych již od tebe dostatečně poučen o zbožnosti. Avšak milující musí provázet milovaného, kamkoli by ho onen vedl; proto, co to zase pokládáš za zbožné a za zbožnost? Patrně nějakou znalost obětování a modliteb?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 33 A naopak správným dáváním, dávati jim zase navzájem darem ty věci, kterých právě oni potřebují od nás? Vždyť by patrně nebylo řádné darovací umění dávat někomu ty věci, kterých nepotřebuje.
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 34 Pověz mi tedy, jaký mají bohové prospěch z darů, které od nás dostávají? Neboť jaké dary dávají, je každému patrné; vždyť nemáme žádného dobra, kterého by oni nedali. Avšak jaký prospěch mají z těch věcí, které dostávají od nás? Či máme při tom obchodování o tolik větší zisk nežli oni, že my od nich dostáváme všechna dobra, a oni od nás nic?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 34 Či nepozoruješ, že nám řeč obešla kolem dokola a zase přišla na totéž místo? Vždyť se asi pamatuješ, že se nám v předešlé úvaze ukázalo, že zbožné a bohumilé není totéž, nýbrž že to jsou věci vespolek různé; či se nepamatuješ?
Dějiny filosofie PlatónEuthyfrón 35 Vždyť kdybys jasně nevěděl, co je zbožné a co je hříšné, nijak by ses byl nikdy neodvážil kvůli dělníku stíhat starého otce pro vraždu, nýbrž jednak by ses byl bál bohů a rozmyslil si vydávat se v nebezpečí, že to tvé jednání nebude správné, jednak by ses byl také zastyděl lidí; takto však se jistě domníváš, že jasně víš, co je zbožné a co ne.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 38 … vždyť si ani nevěřím, že když někdo k jednotce přidá jednotku, že se buďto ta jednotka, ke které bylo přidáno, nebo ta, která byla přidána, stala dvojkou, nebo že ta, která byla přidána, a ta, ke které byla přidána, se staly dvojkou přidáním jedné ke druhé; je mi totiž divné, že když jedna i druhá jednotka byly od sebe zvlášť, byla každá z nich jednotkou a nebyly tehdy dvě, ale když se k sobě vespolek přiblížily, tu se jim tohle stalo příčinou, aby se z nich stala dvojka, totiž to sejití, že byly položeny blízko vedle sebe.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 38 O tom jsem se totiž před tím domníval, že to je každému jasné, totiž že roste pitím a jídlem; když totiž z pokrmů přibude k masu maso a ke kostem kosti a když takto obdobně i k ostatním částem přibude to, co je každé z nich příbuzné, tehdy že se původně malé množství hmoty později rozmnoží a tak že se malý člověk stává velkým. Takto jsem se tehdy domníval; nezdá se ti, že dobře?
Dějiny filosofie PlatónFaidón 39 Ale jednou jsem slyšel kohosi čísti z knihy, jak pravil, Anaxagorovy, že prý rozum jest to, co působí řád a co je všeho příčinou (νοῦς ἐστιν ὁ διακοσμῶν τε καὶ πάντων αἴτιος); tu jsem měl radost z této příčiny a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, že rozum jest příčinou všech věcí, a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy rozum, působící řád, všechno pořádá (πάντα κοσμεῖν) a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla v nejlepším stavu;
Dějiny filosofie PlatónFaidón 40 Proto tedy také jeden obklopuje zemi vírem a dělá, že je země udržována na svém místě nebem, druhý jako širokým neckám jí podkládá za podstavec vzduch. Ale tu moc, která působí, že ty věci jsou nyní v takové poloze, jaká je pro ně nejlepší, tu ani nehledají, ani netuší, že má jakousi daimonskou sílu, nýbrž si myslí, že by dovedli jednou nalézti nového Atlanta, silnějšího než jest ten náš, nesmrtelnějšího a lépe všechno udržujícího, a nic netuší, že to je v pravém smyslu slova dobro (τὸ ἀγαθόν) a potřebno, co svazuje a drží pohromadě.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 40 A pro to, že s vámi rozmlouvám, by pak zase jmenoval jiné takové příčiny, zvuky a vzduch i sluch a nesčíslné mnoho jiných takových věcí, ale zapomněl by jmenovati ty opravdové příčiny, že když Athéňané uznalí za lepší mě odsoudili, z té příčiny také zase já uznávám za lepší zde seděti a za spravedlivější zůstat a podstoupit trest, který poručí; neboť, u psa, tyhle svaly a ty kosti by byly, myslím, už dávno buď v Megaře nebo v Boiótii, kam by byly zaneseny míněním o tom, co je nejlepší…
Dějiny filosofie PlatónFaidón 40 Tu však jsem se, příteli, rázem rozloučil s tou neobyčejnou nadějí, když pokračuje v čtení vidím, že ten muž k ničemu neužívá rozumu, ani mu nepřičítá žádné příčiny směřující k pořádání věcí, nýbrž že za příčiny uvádí vzduchy a aithery a vody a mnoho jiných divných věcí.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 41 Ovšem snad mé přirovnání jistým způsobem není případné; neboť nepřipouštím tak docela, že ten, kdo pozoruje jsoucna na myšlenkách, pozoruje je více na obrazech než ten, kdo je pozoruje na věcech samých. Než tedy dal jsem se tímto směrem: po každé si učiním základem (ὑποθέμενος) myšlenku, o které usoudím, že je nejpevnější, a cokoli se podle mého zdání s ní shoduje, to pokládám za pravdivé, ať jde o příčinu nebo o všechny ostatní věci, cokoli pak se o ní neshoduje, za nepravdivé.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 41 Hodlám se tedy pokusit ti ukázati ten druh příčiny, který jsem si pracně sestrojil, a vracím se k oněm mnoho přetřásaným myšlenkám a od nich začínám, předpokládaje (ὑποθέμενος) totiž, že jest jakési krásno samo o sobě (καλὸν αὐτὸ καθ‘ αὑτό) a tak i dobro (ἀγαθόν), velikost a všechno ostatní; jestliže mi ty věci připouštíš a uznáváš, že jsou, doufám, že ti z toho naleznu příčinu a dokáži, že je duše nesmrtelná.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 41 Takového něco jsem si pomyslil i já a dostal jsem strach, abych nadobro neoslepl na duši, kdybych hleděl očima na věci a snažil se jich každým smyslem dosáhnouti. Tu se mi tedy uzdálo, že se musím utéci k myšlenkám (εἰς τοὺς λόγους) a na nich pozorovati pravdu věcí. Ovšem snad mé přirovnání jistým způsobem není případné; neboť nepřipouštím tak docela, že ten, kdo pozoruje jsoucna na myšlenkách, pozoruje je více na obrazech než ten, kdo je pozoruje na věcech samých.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 41 Pozoruj tedy důsledky oněch věcí, zdali budeš mít o nich stejné mínění se mnou. Zdá se mi totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo samo krásno, není krásné pro nic jiného než proto, že má účast v onom krásnu; a tak soudím o všech věcech.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 42 … avšak držím se prostě a neučeně a snad i bláhově té myšlenky, že nic jiného to nečiní krásným nežli buď přítomnost nebo účast (εἴτε παρουσία εἴτε κοινωνία) onoho krásna, nebo ať již to krásno sem přistoupilo kudykoli a jakkoli; o této věci se totiž ještě nemohu určitě vyslovit, ale o tom ano, že všecky krásné věci jsou krásné krásnem, neboť toto se mi zdá nejbezpečnější odpovědí i mně samému i jinému;
Dějiny filosofie PlatónFaidón 44 … kdežto nyní mluvíme o pojmech samých, které jsou ve věcech a jejichž názvy věci mají; a právě o těch pojmech tvrdíme, že by nikdy nechtěly při jmouti vznik jedny z druhých.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 45 … u některých z takových věcí tak, že se netoliko pojmový druh sám domáhá svého jména na všechny časy, nýbrž i něco jiného, co sice není onen pojmový druh, ale má, pokud jest, stále jeho způsobu.
Dějiny filosofie PlatónFaidón 46 Co se tedy týče mých slov, že musíme určiti, které pojmy, ač nejsou něčemu opačné, přece to nepřijímají – jako na příklad nyní trojka, ač není opakem sudého, nicméně ho nepřijímá, neboť stále s sebou přináší jeho opak, a tak i dvojka proti lichému a oheň proti studenému a přemnoho jiných věcí…
Dějiny filosofie PlatónFaidón Web … souhlasilo se, že každý jednotlivý z těch pojmových druhů něco jest a že ostatní věci nabývajíce v nich účasti dostávají právě podle nich jméno …
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 47 Jakpak to, Zénóne, myslíš? Jestliže je jsoucen mnoho (εἰ πολλά ἐστι τὰ ὄντα), pak že musí býti i podobná i nepodobná, to však že je nemožné; neboť že není možno, ani aby věci nepodobné byly podobné, ani podobné nepodobné – tak to myslíš, že ano?
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 49 Neuznáváš, že jest sama o sobě jakási idea (αὐτὸ καθ‘ αὑτὸ εἶδός) podobnosti, a proti takové zase něco jiného opačného, totiž nepodobnost? A že v této dvojici máme podíl i já i ty i všechno ostatní, čemu říkáme mnohé? A že ty věci, které mají podíl v podobnosti, stávají se tím a potud, pokud v ní mají podíl, podobnými, ty však, které mají podíl v nepodobnosti, nepodobnými, a ty, které mají podíl v jednom i v druhém, že se stávají obojakými?
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 49 Neboť kdyby někdo dokazoval o podobnosti samé, že se stává nepodobností nebo nepodobnost podobností, to by byl, myslím, div; pakli však ukazuje, že ty věci, které mají podíl v tom obojím, mají obojí ráz, nezdá se mi to, Zénóne, ničím zvláštním, ani jestliže dokazuje, že všechny věci jsou jedno tím, že mají podíl v jednosti, a naopak že právě tytéž věci jsou mnohé tím, že mají podíl v mnohosti.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 50 A což idea člověka, různá od nás i ode všech, jako jsme my, jakási samostatná idea člověka nebo ohně nebo i vody (αὐτό εἶδος ἀνθρώπου ἢ πυρὸς ἢ καὶ ὕδατος)? O těch věcech jsem byl, Parmenide, již mnohokrát na rozpacích, zdali je o nich soudili zrovna tak jako o oněch, či jinak.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 51 Tedy bude jedna a táž, a přece bude zároveň celá obsažena v mnohých věcech, od sebe vespolek odloučených, a takto by byla odloučena sama od sebe. To by nebyla, kdyby to s ní bylo jako s denním světlem, jež jest jedno a totéž na mnoha místech zároveň, a přesto není samo od sebe odloučeno – kdyby takto i každá z idejí byla jedna a táž zároveň ve všech věcech.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 51 Tedy hleď: jestliže rozdělíš na části samu ideu velikosti a bude-li každá z mnoha velikých věcí veliká menší částí velikosti než jest sama velikost, zdalipak se to nebude zdát nesmyslné? Ovšemže. A co když jednotlivá věc dostane nějakou malou část rovnosti, bude možno, aby ta věc byla působením toho, co je menší než sama rovnost, něčemu rovna?
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 51 Nuže tedy, každá věc mající účast má účast jistě buď v celé ideji nebo v její části; či mohl by se vyskytnouti ještě jiný způsob účasti kromě těchto? A jak by mohl? Zdalipak tedy se ti zdá, že je v každé z mnohých věcí celá idea a přitom je jedna, či jak?
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 52 Věru ani toto nemá smyslu, nýbrž, Parmenide, nejspíše se to má podle mého zdání takto. Tyto ideje stojí ve světě jako vzory, ty jiné věci pak se jim podobají a jsou jejich napodobeninami a ta účast těch jiných věcí v ideách není žádná jiná nežli to, že jsou jim připodobněny. Jestliže se tedy něco podobá ideji, je snad možno, aby ona idea nebyla podobna svému obrazu, pokud jí byl učiněn podobným? Či jest nějaký způsob, aby podobné nebylo podobno podobnému?
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 52 Myslím, že pokládáš každou ideu za jednu vycházeje od této myšlenky: když se ti ukáže množství jistých věcí velikými, zdá se ti, když se na ně souborně podíváš, že tu jest jakýsi jeden a týž vid, a proto se domníváš, že velikost je jedna idea. Máš pravdu. Ale co když se týmž způsobem souborně podíváš svou duší na samu ideu velikosti a na ty jiné veliké věci, zdalipak se neobjeví zase jakási jedna velikost, jejímž působením se všechno to jeví velikým?
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 52 Není tedy možné, aby něco bylo podobno ideji ani idea něčemu jinému; jinak se vedle ideje objeví vždy jiná idea, a jestliže ta bude něčemu podobna, zase jiná, a nikdy nepřestanou vznikati stále nové ideje, bude-li idea podobna tomu, co v ní má účast. Máš zcela pravdu. Není tedy příčinou toho, že ty jiné věci mají účast v ideách, podobnost, nýbrž je třeba hledati něco jiného, co je příčinou té účasti.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 53 Dobře máš, odpověděl. Jistě tedy i všecky ty ideje, které svým vzájemným poměrem jsou to, co jsou, mají svou jsoucnost samy ve svém vzájemném poměru, a ne v poměru k tomu, co je u nás, ať si to kdo pokládá za napodobeniny nebo za cokoli jiného, v čem my máme podíl a podle čeho dostáváme jednotlivá jména; naopak tyto vztahy, které jsou u nás a jsou soujmenné s oněmi, zase mají poměr k sobě vespolek a ne k ideám, a všechny vztahy, které se takto jmenují, náleží k sobě samým a ne k oněm.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 54 … jestliže někdo z nás je něčím pánem nebo otrokem, není přece otrokem pána jako ideje, ani pán není pánem otroka jako ideje, nýbrž jako člověk je tímto obojím v poměru k člověku; avšak panství jako idea je tím, co jest, v poměru k otroctví jako ideji a zrovna tak otroctví jako idea je otroctvím v poměru k panství jako ideji, kdežto vztahy, které jsou u nás, nemají významu pro ony, ani ony pro nás, nýbrž, jak pravím, i ony vztahy náleží samy k sobě vespolek a k sobě mají poměr, i vztahy, které jsou u nás, mají zrovna tak poměr k sobě samým.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 55 Věru tyto nesnáze, … a mimo ně ještě velmi mnoho jiných nutně mají ideje, jestliže náleží tyto ideje k jsoucnům a jestliže někdo ustanoví každou ideu jako něco samostatného; proto je posluchač v nesnázích a namítá, že ani takových idejí není, a i kdyby nakrásně byly, že jsou zcela nutně lidské přirozenosti nepoznatelné; a když takto mluví, zdá se, že mluví věci závažné, a jak jsme právě řekli, je neobyčejně nesnadné ho přemluviti. Byl by to muž velmi nadaný, který by dovedl pochopit, že jest jistý rod každé věci jako idea a jsoucnost sama o sobě, a ještě podivuhodnější, který by to nalezl, všechno to náležitě posoudil a dovedl to jinému vyložiti.
Dějiny filosofie PlatónParmenidés 55 Tedy zajisté jestliže jest u boha toto nejpřesnější panství a toto nejpřesnější vědění, ani by panství oněch nikdy neopanovalo nás, ani jejich vědění by nepoznalo nás ani co jiného z toho, co je u nás, nýbrž podobně jako my nevládneme nad oněmi vládou, která jest u nás, ani nepoznáváme nic božského naším věděním, tak zase obdobně oni jakožto bohové ani nejsou našimi pány, ani nepoznávají lidských věcí.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 100 Pokud něco následuje po Prvním, pak nutně pochází z něho; musí se k němu vztahovat buď přímo nebo přes mezičleny. Dále je nutné pořadí druhých a třetích věcí; druhé se vztahuje k prvnímu a třetí k druhému. Musí totiž býti něco jednoduchého, které všem věcem předchází a jež se od všech věcí, následujících po něm, musí odlišovat, být u sebe, nesmíšené s tím, co pochází z něho, a opět jiným způsobem mocno přítomnosti u těchto ostatních věcí, být opravdu jedno (ἕν), nikoliv nějakým jiným jsoucnem (ὄν) a pak jednem.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 100 Ani není pravda, že jest jedno (ἓν εἶναι); není možný jeho „výměr (λόγος) ani poznání (ἐπιστήμη)“ – říká se přece, že je „mimo jsoucnost (ἐπέκεινα οὐσίας)“. Kdyby totiž nebylo jednoduché, vně veškeré nahodilosti a složenosti, a kdyby nebylo opravdu jednem, nemohlo by být počátkem (ἀρχή).
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 101 Jak by to, co je nejdokonalejší a první dobro, mohlo stát v sobě samém, jako kdyby sebe dávalo nerado, anebo jako kdyby bylo nemohoucí, když je přece mohoucností všech věcí? Jak by pak mohlo být ještě počátkem? Musí z něho přece něco vzejít, pokud mají být ještě jiné věci, které z něho mají mít své bytí. To, že vzcházejí z něho, je naprosto nutné.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 101 Odkud tedy pochází? Z Prvního: jistě nevzniká náhodně, jinak by ono první nebylo počátkem všech věcí. Jak tedy všechno ostatní může pocházet z Prvního? Je-li První završené, nejdokonalejší ze všeho a první mohoucností (δύναμις), je nutně ze všech věcí nejmocnější. Ostatní mohutnosti musí ono První napodobovat, jak jen jsou toho mocny.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 101 Je ze všech věcí nejsoběstačnější, protože je jednoduché a první ze všech – co totiž není první, věru potřebuje něco, co mu předchází, a co není jednoduché, má zapotřebí jednoduchých, v něm obsažených součástí, aby se z nich mohlo skládat. To, co je právě takové, může být pouze jedno.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 102 Ono První totiž je „mimo jsoucnost“ (ἐπέκεινα οὐσίας – Plat. R. 509b9). Je mohoucností všech věcí, ono vzniklé pak již je všemi věcmi. Je-li toto vzniklé všemi věcmi, je ono První mimo všechny věci: tedy i „mimo jsoucnost“. Je-li toto vzniklé všemi věcmi, Jedno však je před všemi věcmi a není rovno všem věcem, pak i takto vyplývá, že musí <ono Jedno> být „mimo jsoucnost“. A je i mimo ducha: jest tedy něco mimo ducha.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 102 Proč není ploditel duch, jehož působností je duchovní nahlížení (νόησις)? Duchovní nahlížení hledí na nahlížené, obrací se k němu a je jím jakoby završováno, samo zůstává neurčeno tak jako zrak a vymezeno je teprve tím, co nahlíží. Proto se také říká, že z neurčené dvojice a jedna pocházejí vidy (τὰ εἴδη) a čísla – tj. duch. Proto není duch jednoduchý, nýbrž je mnoha věcmi (πολλά).
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 103 Všechna jsoucna jsou jsoucí na základě jedna. (Πάντα τὰ ὄντα τῷ ἑνί ἐστιν ὄντα…)
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 104 Musíme vystoupit k počátku, který máme v sobě, a stát se z mnohého jednem tak, že se staneme tím, kdo zří počátek a Jedno. Je tedy nutno stát se duchem a svěřit svou duši duchu a podřadit mu ji, aby to, co on zří, ona přijímala v plné bdělosti. Je nutno duchem vidět Jedno a nepřipojovat žádný vjem ani do něho nevpouštět něco z oblasti smyslového vnímání, nýbrž čistým duchem hledět na to nejčistší, a sice tou první <nejvyšší> částí ducha.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 104 Za druhé, duše je mnohá a jedna, aniž by se skládala z částí; je v ní ovšem přemnoho mohoucností (δυνάμεις), usuzování, toužení, vnímání, které jsou drženy pohromadě jednem jako poutem. Tím, že je duše jedna, přivádí jedno i k jiným věcem, ale i sama ho přijímá z něčeho jiného.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 105 Ta obtíž však spočívá především v tom, že Jedno si nelze uvědomit prostřednictvím vědění (ἐπιστήμη) nebo duchovního nahlížení (νόησις), jako to lze u ostatních duchovních jsoucen, nýbrž <jen> pomocí přítomnosti, která je mocnější než vědění. Duše (ψυχή) ovšem podléhá odpadnutí od jednosti, a kdykoliv o něčem získává vědění, není výlučným jednem. Vědění je totiž zdůvodněná souvislost (λόγος) a tato souvislost je mnohostí. Vědění tedy míjí jednost, protože upadá do počtu a mnohosti.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 105 Není ani jsoucnem, neboť jsoucno má jakoby tvar jsoucna, ono však je bez tvaru (μορφή), i bez tvaru duchovního. Protože přirozenost Jedna vytváří všechny věci, nemůže být žádnou z nich. Není tedy ani něco, ani takové, ani tolik, ani duchem, ani duší. Není ani pohnuté, ani v klidu, ani v místě (ἐν τόπῳ), ani v čase (ἐν χρόνῳ), „nýbrž samo o sobě jednovidé“, spíše však bez vidu (εἶδος) – každému vidu předchází, předchází i pohybu (κίνησις) a klidu;
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 106 Ten, kdo se domnívá, že jsoucna (τὰ ὄντα) jsou řízena nahodilostí a sama od sebe a že jsou udržována v soudržnosti tělesnými příčinami (αἰτίαι), je vzdálen od boha (θεός) a od pojmu Jedna; náš výklad se neobrací k těmto, nýbrž k těm, kdož vedle těl stanovují ještě jinou přirozenost a pozdvihují se k duši. Ti ovšem musí přirozenost Duše (φύσις ψυχῆς) přesně pochopit a kromě jiného i to, že pochází z Ducha (νοῦς) a že svou zdatnost má ze sdílení působící formy pocházející z Ducha.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 107 … vpravdě mu nepřísluší žádné jméno, je-li však nutno ho pojmenovat, pak pro všeobecnou srozumitelnost je vhodné ho nazvat Jedno (ἕν), ovšem nikoliv tak, že nejprve je něčím jiným a pak ještě jedním; protože je obtížné ho poznat, poznáváme ho přednostně podle toho, co z něho pochází, totiž podle jsoucnosti – vždyť přece duch vede ke jsoucnosti. Jeho přirozenost je taková, že je pramenem toho, co je nejdokonalejší a co je mohoucností plodící jsoucna, mohoucností setrvávající v sobě bez umenšení, aniž se nachází ve věcech, které zplodila.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 108 Musí-li tedy býti něco opravdu soběstačného, pak jediným takovým jsoucnem musí být Jedno, které ani vzhledem k sobě, ani vzhledem k jinému nebude nic postrádat. Nic totiž nehledá, aby mohlo být, ani aby se na něm usadilo. Je totiž původcem ostatních věcí a to, čím jest, nemá od jiných věcí. Jaké dobro by mělo vně sebe?
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 109 Duše pokud se jí zmocnily a drží jiné věci, nemůže přijmout ražbu toho, co je jejich protivou, nýbrž, jako se říká, že má-li být látka mocna přijmout otisky všech věcí, musí být bez veškerého takového, tak i duše, a to v daleko větší míře, nesmí mít žádný vid, nemá-li v ní nic překážet jejímu naplnění a osvětlení první přirozeností. Je-li tomu ovšem takto, je nutno se odvrátit od všeho, co je vnější, a obrátit se zcela do nitra, nepřiklonit se k ničemu vnějšímu; naopak o tom všem nesmíš nic vědět, a sice nejprve ve svých vjemech, pak ale ani ve videch (εἴδη) a ani nesmíš znát sebe sama, když vstupuješ do zření onoho.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 109 Jestliže kdy jaká duše (ψυχή) zná sebe samu, ví též, že její pohyb (κίνησις) je přímý jen tehdy, když přijme zlom, ale že její přirozený pohyb (ἡ κατὰ φύσιν κίνησις) tak jako pohyb kruhový nekrouží okolo něčeho vnějšího, nýbrž okolo středu a ten střed je tím, z čeho kruh (κύκλος) pochází; bude se pohybovat kolem toho, z čeho pochází, zavěsí se na to a uchýlí se do společenství s tím, k čemu by se měly uchýlit všechny duše. To však trvale činí pouze duše bohů, kteří jsou bohy právě díky tomu. Bůh totiž je tím, co s oním sousedí; co však má odstup větší, je obyčejný člověk (ἄνθρωπος) a zvíře.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 110 Jelikož však duše jsou duchovní a onen střed se nachází nad duchem, je nutné se domnívat, že se dotyk děje jinými mohoucnostmi (δυνάμεις), jako se duchovně nahlížející dotýká svou přirozeností toho, co nahlíží, a na základě podobnosti a totožnosti dlí u toho a dotýká se toho, co je mu příbuzné, aniž by ho něco oddělovalo – těla totiž brání ve sdružování jen tělům, netělesné věci však tělesnými oddělovány nejsou, nejsou tedy od sebe vzdáleny místem, nýbrž odlišností a rozdílem; kdykoliv tu tedy není odlišnost, pak to, co není různé, je tu spolu.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 110 A v tomto tanečním kole pak duše (ψυχή) zří jednak pramen života a jednak pramen ducha (νοῦς), počátek jsoucna (ἀρχὴ ὄντος), příčinu dobra (ἀγαθοῦ αἰτία), kořen duše; nikoliv jako by se toto všechno z Jedna vylévalo a zmenšovalo ho: není přece masou, jinak by tyto výtvory podléhaly zkáze; jsou však věčné, protože jejich počátek zůstává nezměněn, není rozdělen v tyto věci, nýbrž zůstává celý. Proto setrvávají i ony výtvory, jako setrvává-li slunce, i světlo setrvává.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 112 Proč tedy nezůstává duše tam? Protože ještě nevystoupila zcela. Přijde ale čas, kdy bude nazírat nepřetržitě ten, kdo nebude obtěžován zátěží těla. To, co je zřící <část>, není zatěžováno, nýbrž něco jiného, co – když zřící <část> nechává zření být v klidu – provozuje vědu (ἐπιστήμη), která se děje v důkazech, přesvědčování a rozhovoru, jejž vede duše; zření a zřící naproti tomu již nejsou zdůvodněnou souvislostí (λόγος), nýbrž něčím víc, než je tato souvislost, něčím před ní a nad ní, a tak i to, co je nazíráno.
Dějiny filosofie PlótínosEnneady 112 To chtěl také objasnit příkaz mysterií: nic neprozrazovat nezasvěceným; protože Ono vyzradit nelze, zapovídá sdělovat božské někomu jinému, než komu samotnému se je poštěstilo spatřit. Protože tedy nebyli dva, nýbrž zřící byl jedno s nazřeným, není nazřené, ale sjednocené; ten, kdo se s ním sjednotil, když si vzpomene na ten okamžik sjednocení se zřeným, má v sobě jeho obraz. Byl tehdy jedním a neměl v sobě žádný rozdíl vůči sobě ani vůči jiným věcem;
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 146 Zdá se, že ani rod, ani druh se neříká jen v jednom významu. Rodem totiž se nazývá i souhrn jednotlivin, které se nějak vztahují k něčemu, co je jedno, a k sobě navzájem. V tomto významu se mluví o rodu Hérakleovců na základě vztahu mezi jedním, mám na mysli Héraklea, a množstvím těch, kteří jsou jeho prostřednictvím nějak navzájem příbuzní – nazýváme je tak proto, abychom je odlišili od ostatních rodů. Rodem se zase v jiném významu nazývá počátek (ἀρχή) vzniku každého jednotlivce – buď odvozeně od zploditele, nebo odvozeně od místa, na kterém kdo vznikl.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 146 Poněvadž, Chrysaorie, pro Aristotelovu nauku o kategoriích je nutné znát, co je rod (γένος), co je rozdíl (διαφορά), co druh (εἶδος), co zvláštní vlastnost (ἴδιον) a co nahodilá vlastnost (συμβεβηκός), a poněvadž znalost toho je užitečná pro podávání definic (ὁρισμός) a zvláště pro to, co se týká dělení a důkazu, pokusím se Ti podat stručný výklad o tomto předmětě a krátce – na způsob úvodu – projít to, co nalézáme u starých filosofů.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 146 Upozorňuji předem, že se zdržím výkladu o tom, zda rody a druhy (τὰ γένη καὶ τὰ εἴδη) existují, nebo spočívají jenom v pouhých představách, a v tom případě, že existují, zda jsou tělesné či netělesné a zda jsou oddělené od věcí smysly vnímatelných či existují v těchto věcech a na nich. Tento problém je totiž velmi hluboký a vyžaduje větší zkoumání.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 147 Proto při určování rodu se říká, že rod je to, co se vypovídá o více věcech a co do druhů různých jako odpověď na otázku „co to je?“ – např. „živočich“. Z toho, co se vypovídá, říká se něco o něčem, co je jedno jediné, jako jednotlivina (τὰ ἄτομα) – např. „Sókratés“, „tento“, „toto“ – jiné z toho se však říká o více věcech jako rody, druhy, rozdíly, zvláštní vlastnosti a nahodilé vlastnosti, které náležejí tomu, o čem se vypovídají jako obecný, nikoliv zvláštní rys.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 147 Rodem je např. „živočich“ (τὸ ζῷον), druhem „člověk“ (ὁ ἄνθρωπος), rozdílem „rozumné“, zvláštní vlastností „schopné smíchu“, nahodilou vlastností „bílé“, „černé“, „sedět“. Od toho tedy, co se vypovídá o jednom jediném jednotlivci, liší se rody tím, že se vypovídají o více věcech. Od toho však co se vypovídá o více věcech, totiž od druhů, liší se zase rody tím, že druhy se sice vypovídají o více věcech, které však jsou různé ne co do druhu, nýbrž co do počtu.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 147 Jinak zase nazývá se rodem to, čemu je podřazen druh (τὸ εἶδος) – říká se to snad podle podobnosti s předchozími významy; vždyť i takový rod je určitým počátkem toho, co mu je podřazeno, a zdá se, že vše, co mu je podřazeno, také obsahuje.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 148 Od zvláštní vlastnosti se liší rod tím, že zvláštní vlastnost se vypovídá o jednom jediném druhu, jehož je zvláštní vlastností, a o jednotlivinách, které pod druh spadají. Jako např. „schopné smíchu“ se vypovídá o člověku a jednotlivých lidech; rod se však vypovídá nejen o jednom, ale i o více druzích, které se od sebe liší. Od rozdílů a obecně nahodilých vlastností liší se rod tím, že rozdíl a obecně nahodilé vlastnosti se sice vypovídají o větším počtu věcí, které jsou různé co do druhu, ale nevypovídají se jako odpověď na otázku, „co to je?“.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 148 … tím, že se vypovídá o tom, co se od sebe liší co do druhu, odlišuje se rod od toho, co se vypovídá jako druh, nebo jako zvláštní vlastnost; tím, že se rod vypovídá jako odpověď na otázku „co to je?“, odděluje se rod od rozdílů a obecně nahodilých vlastností, které obojí se vypovídají jako odpověď nikoliv na otázku „co to je?“, ale na otázku „jaké to je?“, nebo „v jakém stavu to je?“
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 148 O druhu se mluví i v případě vzhledu (μορφή) všeho jednotlivého (ἕκαστον). Podle toho se o něm říká: „Druh, jenž první hoden vlády.“ Druhem se pak nazývá i to, co spadá pod udaný rod. Tak např. říkáváme, že „člověk“ je druhem živočicha, protože „živočich“ je rodem a že „bílé“ je druhem barvy a „trojúhelník“ druhem obrazce.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 149 V každé kategorii je něco nejvyšším rodem, jiné zase nejnižším druhem, jiné je uprostřed mezi nejvyšším rodem a nejnižším druhem. Nejvyšším rodem je to, nad čím nebude jiný nadřazený rod; nejnižším druhem je to, pod čím nebude jiný podřazený druh. Mezi nejvyšším rodem a nejnižším druhem je to, co je současně rodem i druhem, vzato ovšem v každém z obou případ vzhledem k něčemu jinému.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 149 Druh se určuje také takto: druh je to, co je podřazeno rodu a o čem se vypovídá rod jako odpověď na otázku „co to je?“. Dále i takto: druh je to, co se vypovídá o více věcech a co do počtu různých jako odpověď na otázku „co to je?“. Tato definice vystihuje nejnižší druhy, ostatní definice budou však vystihovat i druhy, které nejnižšími druhy nejsou.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 150 Budiž to objasněno na jedné kategorii. Podstata (οὐσία) sama je rodem, pod ni spadá těleso, pod těleso oduševnělé tělo, pod toto živočich (ζῷον), pod živočicha rozumný živočich (λογικὸν ζῷον), pod tohoto člověk (ἄνθρωπος), pod člověka Sókratés, Platón a ostatní jednotliví lidé. Z toho všeho je podstata nejvyšším rodem a jenom rodem, člověk nejnižším druhem a jenom druhem, těleso však je druhem podstaty a rodem oduševnělého těla.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 150 Také oduševnělé tělo je sice druhem tělesa, ale rodem živočicha. Živočich zase je druhem oduševnělého těla a rodem rozumného živočicha; rozumný živočich je druhem živočicha, ale rodem člověka. Člověk je sice druhem rozumného živočicha, není však rodem jednotlivých lidí, nýbrž jen druhem. A všechno to, co se bezprostředně vypovídá o jednotlivinách (τὰ ἄτομα), bude jen druhem, nikoliv však také rodem.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 150 Vnitřní členy této řady budou druhy toho, co je nad nimi, a rody toho, co je pod nimi. Takže mají dva vztahy, jeden vztah k tomu, co je nad nimi – podle něho se říká, že jsou rody, druhý vztah k tomu, co je pod nimi – podle něho se říká, že jsou druhy. Krajní členy této řady mají však jen jeden vztah.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 151 Poněvadž prvních rodů je deset, mají společný rys jen podle jména, nikoliv však podle významu toho jména. Nejvyšších rodů je tedy deset, nejnižších druhů je určitý počet, ne nekonečný. Jednotlivin, které jsou pod druhy, je nekonečně mnoho (ἄπειρα). Proto Platón radí, aby ten, kdo sestupuje od nejvyšších rodů, se zastavil u nejnižších druhů. Sestupovat se má středem, a to tak, že se dělí druhotvornými rozdíly. To, co je nekonečné, radí nechat stranou, neboť o tom nemůže vzniknout věda (ἐπιστήμη).
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 151 Nejvyšší rod se určuje tedy takto: to, co je rodem, aniž by bylo druhem – a naopak: to, nad čím nebude jiný nadřazený rod. Nejnižší druh se určuje takto: to co je druhem, aniž by bylo rodem – to, co je druhem a nemůže být děleno dále na druhy – to, co se vypovídá jako odpověď na otázku „co to je?“ o více věcech a co do počtu různých. Vnitřní členy uvedené řady nazývají se podřazenými rody a druhy. Každý z nich se pokládá za rod i za druh, v obou případech ovšem vzhledem k něčemu jinému.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 152 Neřekneš totiž, že živočich je člověkem, tak jako říkáš, že člověk je živočichem. O čem se vypovídá druh, o tom se nutně bude vypovídat i rod druhu i rod rodu a to až k rodu nejvyššímu. Říká-li se pravdivě, že Sókratés je člověk, že člověk je živočich, že živočich je podstata, říká se také pravdivě, že Sókratés je živočich a podstata. Poněvadž se tedy vypovídá větší o menším, bude se vypovídat druh o jednotlivině, rod i o druhu i o jednotlivině.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 153 Když totiž k živočichu přistoupil rozdíl „rozumný“, učinil ho něčím jiným, když však přistoupil rozdíl „být v pohybu“, učinil živočicha jen jinačím, než ho činil rozdíl „být v klidu“ – takže jeden rozdíl učinil ho jiným, druhý jen jinačím. Podle rozdílů činících něco něčím jiným, vzniká tedy dělení rodu (γένος) na druhy (εἴδη); přitom se udávají určení, která se skládají z rodů a takových rozdílů. Na základě rozdílů, které činí něco jen jinačím, jsou tvořeny jen rozdílnosti a změny okolností.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 154 „Rozumné“ o sobě přísluší člověku a taktéž „smrtelné“ a „schopné vědění“, avšak „být křivonosé“ nebo „ploskonosé“ mu přísluší nahodile, ne o sobě. Tedy jedny rozdíly, ty, které jsou o sobě, používají se při určování podstaty a činí něco něčím jiným, druhé však, které jsou nahodilé, nepoužívají se při určování podstaty a činí něco ne jiným, nýbrž jinačím. A jedny rozdíly, ty, které jsou o sobě, nepřipouštějí stupeň „více“ a „méně“, druhé však, které jsou nahodilé, jsou-li neodlučitelné, připouštějí zesilování a zeslabování.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 154 Ačkoli tedy tytéž rozdíly jsou v určitém významu ustavující, v jiném významu dělící, nazývají se všechny druhotvornými. Tyto rozdíly jsou nejvíce potřebné pro dělení rodů a pro definice (ὁρισμοί) – nejsou však potřebné ty rozdíly, které jsou neoddělitelné nahodile a ještě méně ty, které jsou oddělitelné.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 155 Užívá se také následující definice: rozdíl je to, co má druh proti rodu navíc. Člověk má totiž proti živočichu navíc „rozumné“ a „smrtelné“; živočich totiž není nic z toho – odkud ale v tom případě budou mít druhy rozdíly? – ani nemá všechny protikladné rozdíly, poněvadž by totéž současně obsahovalo protiklady. Spíše, jak se uznává, druh má v možnosti (δυνάμει) všechny rozdíly, které jsou pod ním, ve skutečnosti (ἐνεργείᾳ) však nemá žádný. A tak ani nic nevzniká z toho, co není, ani nebudou protiklady současně na tomtéž.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 155 Popisují takové rozdíly i takto: rozdíl je to, co je přirozeně schopné oddělovat od sebe to, co spadá pod tentýž rod; rozdíly „rozumné“ a „nerozumné“ oddělují od sebe člověka a koně, kteří oba spadají pod tentýž rod „živočich“. Člověk totiž a kůň se neliší na základě rodu, neboť smrtelnými živočichy jsme i my i nerozumní živočichové, ale oddělilo nás od nich přidání rozdílu „rozumné“.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 156 Zvláštní vlastnost má čtyři významy – zvláštní vlastností je totiž to, co připadá nějakému jedinému druhu, byť ne celému, jako např. člověku „léčit“, nebo „měřit“. Také je zvláštní vlastností to, co připadá celému druhu, byť ne jedinému, jako např. člověku být „dvounohý“; zvláštní vlastností je také i to, co připadá jedinému druhu, celému a někdy – jako např. připadá každému člověku „ve stáří šedivět“. Čtvrtý případ je ten, ve kterém se setkají podmínky „jedinému“, „celému“ a „vždy“ – jako připadá člověku „schopné se smát“. I když se totiž člověk nesměje vždy, říká se o něm, že je schopný se smát, ne proto, že se vždy směje, ale proto, že má k tomu vrozenou schopnost.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 156 Nahodilá vlastnost je to, co se objevuje a mizí nezávisle na zániku svého nositele. Je dvojí: oddělitelná a neoddělitelná. „Spát“ je nahodilá vlastnost, která je oddělitelná, kdežto „být černé“ připadá neoddělitelně havranu i Aithiopovi. Můžeme si však představit i bílého havrana i Aithiopa bez barvy, aniž by tím nositel vlastnosti zanikl. Určuje se to i takto: nahodilá vlastnost je to, co může jednomu a témuž náležet i nenáležet, nebo to, co není ani rod, ani rozdíl, ani druh, ani zvláštní vlastnost, existuje to však vždy na nějakém nositeli.
Dějiny filosofie PorfyriosÚvod k Aristotelovým Kategoriím 157 Všem je společné to, že se vypovídají o více věcech. Ale rod (γένος) se vypovídá o druzích (εἴδη) a jednotlivinách (τὰ ἄτομα) a právě tak rozdíl, druh však se vypovídá o jednotlivinách, které pod něj spadají. Zvláštní vlastnost však se vypovídá o druhu, kterého je zvláštní vlastností, i o jednotlivinách, které pod druh spadají; nahodilá vlastnost se vypovídá o druzích i jednotlivinách. „Živočich“ totiž se vypovídá o koních i o hovězím dobytku, které jsou druhy, a o tomto koni i o tomto hovězím dobytčeti, což jsou jednotliviny.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 160 3. Je tedy třeba vědět, že se – jak praví Filosof v páté knize Metafysiky – jsoucno o sobě vypovídá dvojím způsobem. Jednak tak, že se dělí na deset kategorií, jednak tak, že označuje pravdivost výroků. Rozdíl je v tom, že druhým způsobem lze nazvat jsoucnem vše to, o čem lze utvořit kladný výrok, i když ve skutečnosti nic kladného není… Avšak prvním způsobem lze nazvat jsoucnem pouze to, co je ve skutečnosti něčím kladným. Proto prvním způsobem slepota a takové věci jsoucny nejsou.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 160 6. A protože se to, čím je věc ve vlastním rodu či druhu, označuje definicí (definitio), jež udává, co věc je, z toho pochází, že filosofové místo „bytnost“ říkávají „cost“. Tu Filosof také často nazývá „co-to-bylo-bytí“ (quod quid erat esse), to je to, díky čemu má něco býti něčím. Říkává se tomu také forma (forma), pokud se formou označuje určitost každé věci, jak praví Avicenna v druhé knize své Metafysiky.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 161 11. Ve složených substancích je tedy, jak známo, forma (forma) a látka jako (materia) v člověku duše (anima) a tělo. Nelze však říci, že by jejich bytností bylo pouze jedno nebo druhé. Že totiž látka není bytností věci, je jasné, protože věc je svou bytností poznatelná a zařazuje se do druhu či rodu; látka však není ani východiskem poznání, ani se podle ní něco nevymezuje do rodu či druhu, nýbrž podle toho, čím je to aktuální.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 161 13. Nelze také říci, že se látka klade v definici přirozené substance jen jako něco k její bytnosti přidané, tj. jako jsoucno, jež je mimo její bytnost, proto takový způsob definování je vlastní akcidentům, které nemají dokonalou bytnost, a je tudíž zapotřebí, aby do své definice zahrnovaly subjekt, který je mimo jejich rod. Je tudíž patrné, že bytnost zahrnuje látku i formu.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 161 12. Leč ani o formě nelze říci, že je bytností složené substance, třebaže se to někteří pokoušejí tvrdit. Z toho, co bylo řečeno, je patrné, že bytnost je to, co se označuje definicí. Definice přirozených substancí neobsahuje však jen formu, nýbrž i látku; jinak by se totiž přírodovědné definice nelišily od matematických.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 162 Z toho by plynulo, že by obecné věci (universalia) neměly definici, je-li bytnost to, co se označuje definicí. 19. Je tudíž třeba vědět, že látka je principem individuace ne jakkoli pojatá, nýbrž jen látka poznamenaná (= signata). A nazývám látku poznamenanou, uvažujeme-li o ní, jak je pod určitými rozměry. Tato látka se neklade v definici člověka, pokud je člověkem, kladla by se však v definici Sókrata, kdyby měl Sókratés definici. V definici člověka se klade látka nepoznamenaná; v definici člověka se totiž neklade tato kost a toto maso, nýbrž kost a maso absolutně, jež jsou nepoznamenanou látkou člověka.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 162 16. Tomu nasvědčuje i rozumová úvaha, protože bytí složené substance není pouze bytí formy ani pouze bytí látky, nýbrž toho, co je složené; bytnost je to, s ohledem na co se říká, že věc je. Je tudíž třeba, aby bytnost, díky níž se věc nazývá jsoucnem, nebyla pouze formou ani pouze látkou, nýbrž obojím, ačkoli je příčinou takového bytí svým způsobem pouze forma.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 163 30. A z toho je patrný důvod, proč se rod a druh a diference mají analogicky k látce a formě a k tomu, co je v přirozenosti složeno, třebaže s nimi nejsou totožné. Protože ani rod není látkou, nýbrž je z látky získán jakožto něco, co označuje celek. A ani diference není formou, nýbrž je z formy získána jakožto něco, co označuje celek. Proto říkáme, že člověk je živočich rozumový a ne z živočicha a rozumového, jako říkáme, že je z duše a z těla. O člověku se totiž říká, že je z duše a z těla jako něco třetí sestávající ze dvou, jež není ani jedno ani druhé. Člověk totiž není ani duše ani tělo.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 164 38. Když jsme tedy viděli, co označuje slovo „bytnost“ ve složených substancích, musíme přihlédnout, jak se má k pojmům rodu, druhu a diference. Protože se pak to, čemu náleží pojem rodu či druhu či diference, vypovídá o této poznamenané jednotlivé věci (singulare), je nemožné, aby pojem všeobecného (ratio universalis), totiž rodu či druhu, náležel bytnosti, pokud je označována na způsob části, jako např. slovy „lidství“ či „živočišnost“.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 164 39. Podobně také nelze říci, že by pojem rodu nebo druhu náležel bytnosti v tom smyslu, že by to byla nějaká věc existující mimo jednotlivě věci, jak to tvrdili platonikové, protože tak by se rod a druh nevypovídaly o tomto individuu. Nelze totiž říci, že je Sókratés to, co je od něho oddělené; a to oddělené by ani nic nebylo platné pro poznání tohoto jednotlivého.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 165 56. Nejsilnější důkaz té věci vychází ze schopnosti rozumového poznání, kterou mají. Pozorujeme totiž, že formy jsou aktuálně rozumem poznatelné, jen oddělí-li se od látky a jejích podmínek. Stanou se pak aktuálně rozumem poznatelnými pouze silou substance nadané rozumem, pokud jsou v ní přijaty a jí učiněny <poznatelnými>. Proto je třeba, aby každá rozumem poznávající substance byla zcela prosta látky, tak aby ani neměla látku jako svou část, ani aby nebyla jako forma vtištěná do látky, jak je tomu v případě materiálních forem.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 165 60. Takový je však vztah mezi látkou a formou, že forma dává bytí látce, proto je nemožné, aby byla látka bez nějaké formy; není však nemožné, aby byla nějaká forma bez látky. Forma totiž tím, že je forma, není závislá na látce. 61. Vyskytují-li se však nějaké formy, které mohou být pouze v látce, pak jim to připadá, pokud jsou vzdáleny od prvního principu (primum principium), což je první a čirý akt (actus primus et purus).
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 165 58. Proto v duši nebo v inteligenci není žádným způsobem složení z látky a formy, takže by se v nich bytnost získávala tím způsobem, jako v tělesných substancích, ale je v nich složení formy (forma) a bytí (esse). Proto se v komentáři k deváté tezi knihy O příčinách říká, že inteligence má formu a bytí. A forma se tam bere jako samotná cost či jednoduchá substance.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 166 67. Takovéto substance, ač jsou to pouze formy bez látky, přece v nich není po všech stránkách jednoduchost a nejsou také čirým aktem, nýbrž je v nich příměs potence (potentia). A to je patrné takto: cokoli nenáleží k pojmu bytnosti čili costi, to přistupuje zvnějšku a vytváří s bytností něco složené, protože žádnou bytnost nelze rozumem pojmout bez toho, co jsou její části. Avšak každou bytnost (essentia) čili cost lze rozumem pojmout, aniž by se něco poznávalo o jejím bytí (esse): mohu totiž chápat, co je člověk nebo Fénix, a přece nevědět, zda reálně jsou. Tudíž je patrné, že bytí je něco jiného než bytnost čili cost.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 166 62. Proto ty formy, které jsou prvnímu principu nejblíže, jsou formy, jež trvají o sobě, bez látky. Forma uvažovaná s ohledem na svůj celý rod, nepotřebuje totiž, jak bylo řečeno, látku. A takovými formami jsou inteligence. A není tu třeba, aby bytnosti či costi těchto substancí byly něčím jiným než samotnou formou.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 167 71. Všechno však, co k nějaké věci přináleží, je buď způsobeno principy její přirozenosti, jako např. u člověka schopnost smíchu, nebo se jí toho dostává od nějakého vnějšího principu, jako je světlo ve vzduchu vlivem Slunce. Nemůže tomu však být tak, že by bytí bylo způsobeno samou formou či costí věci – myslím jako účinnou příčinou (causa efficiens) –, protože to by nějaká věc byla příčinou sebe samé a nějaká věc by sebe samu uváděla do bytí, což je nemožné. Tudíž je třeba, aby každá taková věc, jejíž bytí je jiné než její přirozenost, měla bytí od jiného.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 167 72. A protože vše, co je díky něčemu jinému, poukazuje zpět jako na svou první příčinu na to, co je o sobě, musí být nějaká věc, jež je příčinou bytí všem věcem, a to tím, že je pouze bytí (esse). Jinak by se šlo v příčinách do nekonečna, protože každá věc, jež není pouhé bytí, má příčinu svého bytí, jak bylo řečeno. Je tedy patrné, že inteligence je forma a bytí a že má bytí od prvního jsoucna, jež je pouze bytí. A to je první příčina, jíž je Bůh.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 168 80. Tomu, kdo nahlédl tyto věci, je patrné, jak je bytnost v různých věcech. V substancích (substantia) je totiž trojí způsob, jak mají bytnost (essentia). Je něco – totiž Bůh –, čeho bytnost je jeho samotné bytí (esse). A proto se vyskytli někteří filosofové, kteří říkali, že Bůh nemá cost čili bytnost, protože jeho bytnost není nic jiného než jeho bytí. A z toho plyne, že Bůh není v rodu (genus), protože vše, co je v rodu, musí mít cost mimo své bytí, protože se cost čili přirozenost (natura) rodu nebo druhu (species) u těch věcí, které náleží do onoho rodu či druhu, pojmově neliší. Ale bytí je u různých věcí <téhož rodu či druhu> různé.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 168 78. A protože má mezi rozumovými substancemi víc potence, je natolik blízká materiálním věcem, že se přibírá materiální věc, která má účast na jejím bytí. Tímto způsobem povstává totiž z duše a těla jedno bytí v jednom složeném, třebaže ono bytí, nakolik je bytím duše, nezávisí na těle.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 169 83. Druhým způsobem je bytnost v stvořených rozumových substancích, v nichž je něco jiného bytí než jejich bytnost, třebaže je bytnost bez látky. Proto jejich bytí není absolutní, nýbrž přijaté a tudíž omezené a konečné podle míry schopnosti přijímající přirozenosti. Jejich přirozenost čili cost je však absolutní, nepřijatá v nějaké látce. A proto se říká v knize O příčinách, že inteligence jsou nekonečné „zdola“ a konečné „shora“. Jsou totiž konečné co do svého bytí, jež přijímají od vyššího <principu>. Nemají však konec zdola, protože jejich formy nejsou omezovány mírou schopnosti nějaké látky, jež by je přijímala.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 169 81. Není ovšem nutné, abychom – říkáme-li, že Bůh je toliko bytí – upadli do bludu těch, kdo tvrdili, že Bůh je ono všeobecné bytí (esse universale), jímž každá věc formálně je. To bytí totiž, jež je Bůh, je takové, že k němu nelze nic přidat. Tudíž je svou vlastní čistostí bytím odlišeným od všeho <jiného> bytí. Proto se praví ve výkladu deváté věty knihy O příčinách, že k individuaci první příčiny, jež je pouhým bytím, dochází její pouhou dobrostí.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 169 84. A třebaže její individuace závisí příležitostně, totiž co do svého počátku, na těle, jehož je aktem, přece není nutné, aby oddělením od těla individuálnost pominula. Protože má totiž absolutní bytí, z něhož získala bytí individuální tím, že se stala formou tohoto těla, zůstává ono bytí <již> vždy individuální. A proto praví Avicenna, že individuace duší a jejich zmnožování závisí na těle co do svého začátku, ale ne co do svého konce.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýO jsoucnu a bytnosti 170 91. Třetím způsobem je bytnost v substancích složených z látky a formy, v nichž i bytí je přijaté a konečné, protože mají bytí od jiného, i jejich přirozenost čili cost je přijatá v poznamenané látce. A proto jsou konečné shora i zdola. A v nich je již díky rozdělení poznamenané látky možné zmnožování individuí v jednom druhu. Jak se v nich má bytnost k logickým intencím, bylo řečeno výše.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 116 Mimo to, nauka může býti toliko o jsoucnu (ens): neboť předmětem vědění je toliko pravdivo (verum), jež je totožné se jsoucnem. Ale filosofické předměty pojednávají o všech částech jsoucna i o Bohu (Deus); pročež jedna část filosofie se nazývá theologií čili božskou vědou (theologia, sive scientia divina), jak jest patrné z Filosofa v 6. Metaf. Nebylo tedy třeba, aby se tvořila nebo byla jiná nauka mimo filosofické předměty.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 116 Při první se postupuje takto: Zdá se, že není třeba, aby mimo filosofické předměty byla ještě nauka jiná. Člověk totiž nemá usilovati o to, co jest nad rozum (ratio), podle onoho Eccli. 22: „Nevyhledávej, co jest nad tebe.“ Ale filosofické nauky dostatečně pojednávají o tom, co jest podřízeno rozumu. Zdá se tedy zbytečné, míti jinou nauku mimo filosofické předměty.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 117 Člověk musel býti poučen zjevením Božím také o tom, co lidský rozum může o Bohu vypátrati. Neboť pravdy o Bohu, rozumem vypátrané, dostalo by se člověku málokterému a po dlouhé době a s přimísením omylů. A přece na poznání té pravdy závisí celá spása člověka, jež jest v Bohu. Aby tedy lidé dosáhli spásy obecněji a bezpečněji, bylo nutné, aby o božském byli poučeni Božím zjevením.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 117 Nic tedy nepřekáží, aby o těchže věcech, o nichž pojednávají filosofické předměty, protože jsou poznatelné světlem přirozeného rozumu (ratio naturalis), pojednávala ještě jiná věda, pokud se poznávají světlem Božího zjevení. Tedy theologie (theologia), jež náleží ku posvátné nauce, se druhově liší od oné theologie, která jest částí filosofie (philosophia).
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 117 K prvnímu se tedy musí říci, že, ačkoli člověk nemá rozumem vyhledávati, co jest nad lidské poznání, musí to přece přijmouti věrou (fides), když bylo Bohem zjeveno. Proto se tamtéž pokračuje: „Velmi mnoho nad mysl člověka ti bylo ukázáno.“ A v tom záleží posvátná nauka.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 118 … Některé totiž vycházejí ze zásad (principia), poznaných přirozeným světlem rozumu (ratio naturalis), jako aritmetika, geometrie a takové. Jiné pak jsou, které vycházejí ze zásad, poznaných světlem vyšší vědy, jako perspektiva vychází ze zásad naznačených geometrii, a hudba ze zásad, známých z aritmetiky. A tím způsobem posvátná nauka jest vědou, poněvadž vychází ze zásad, poznaných světlem vyšší vědy, která totiž jest Boha (scientia Dei) a blažených. Tedy jako hudba věří zásadám, které jí dala aritmetika, tak posvátná nauka věří zásadám, zjeveným od Boha.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 118 Zdá se, že posvátná nauka není vědou (scientia). Neboť každá věda vychází ze zásad (principia), sebou samými jasných. Ale posvátná nauka vychází z článků víry (fides), které nejsou samy sebou jasné, ježto jich mnozí nepřipouštějí. „Nevěří totiž všichni,“ jak se praví ve 2. Sol. Tedy posvátná nauka není vědou.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 119 Tedy, ačkoli z filosofických věd jiná jest bádavá (speculativa) a jiná činorodá (practica), posvátná nauka obsahuje obojí, jako Bůh toutéž vědou poznává sebe a co koná. Spíše však jest bádavá nežli činorodá, protože spíše jedná o věcech Božích nežli o úkonech lidských, o nichž jedná, pokud jest jimi člověk veden k dokonalému poznávání Boha, v čemž záleží věčná blaženost (beatitudo).
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 119 Mimo to posvátná nauka se dělí na zákon Starý a Nový. Zákon (lex) však patří do vědy o mravech (scientia moralis), která jest vědou činorodou. Tedy posvátná nauka jest vědou činorodou.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 120 O bádavých totiž vědách se praví, že jedna vyniká nad druhou jednak pro jistotu, jednak pro hodnotu látky. A v obojím tato věda vyniká nad jiné bádavé vědy. V jistotě proto, že jiné vědy mají jistotu z přirozeného světla rozumu lidského, jenž se může mýliti; tato však má jistotu ze světla Božího vědění (divina scientia), které nemůže býti oklamáno. V hodnotě pak látky proto, že tato věda jest hlavně o věcech, které svou výškou přesahují rozum (ratio). Avšak jiné vědy se zabývají toliko tím, co jest rozumu podřízeno.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 120 Při páté se postupuje takto: Zdá se, že posvátná věda nevyniká nad jiné vědy. Neboť jistota náleží k hodnotě vědy. Ale jiné vědy, o jejichž zásadách (principia) nelze pochybovati, zdají se býti jistější nežli posvátná nauka, jejíž zásady, totiž články víry (fides), připouštějí pochybování. Tedy se zdá, že jiné vědy vynikají nad tuto.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 121 Ke druhému se musí říci, že tato věda může něco přijmouti z filosofických věd, ne jako by toho nutně potřebovala, nýbrž k většímu objasnění toho, co se podává v této vědě. Neboť své zásady (principia) nepřijímá od jiných věd, nýbrž přímo zjevením od Boha. A proto nepřijímá od jiných věd jako od vyšších, nýbrž jich užívá jako nižších a služebných; … A že jich užívá, není z její vady nebo nedostatečnosti, nýbrž z vadnosti našeho rozumu, jenž věcmi poznanými přirozeným rozumem (ratio naturalis), z něhož vycházejí jiné vědy, snáze jest veden k tomu, co přesahuje rozum, co se podává v této vědě.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 121 Mezi činorodými vědami pak vyniká ona, která netíhne ještě k dalšímu cíli (finis), na příklad občanská nad vojenskou, neboť dobro vojska tíhne k dobru obce (bonum civitatis). Avšak účel (finis) této vědy, pokud je činorodá, jest věčná blaženost (beatitudo), k níž, jako k poslednímu cíli tíhnou všechny jiné cíle činorodých věd. Tedy je zřejmé, že ona vyniká každým způsobem nad ostatní.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 122 … nižší vědy ani nedokazují svých zásad (principia), ani nedisputují proti popírajícímu zásady, nýbrž to ponechávají vyšší vědě; nejvyšší pak z nich, totiž metafysika, disputuje proti popírajícímu její zásady, jestli protivník něco připouští; nepřipouští-li však nic, nemůže s ním disputovati, ale může vyvrátiti jeho důvody (rationes). Proto svaté Písmo, nemajíc vyššího, disputuje s tím, kdo popírá její zásady, a to užívajíc důkazů, jestliže protivník něco připouští z toho, co je z Božího zjevení; j… Jestliže však protivník nevěří nic z toho, co jest Bohem zjeveno, nezůstává více cesta k dokazování článků víry rozumem, nýbrž k vyvrácení důvodů proti víře…
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 122 Ke druhému se musí říci, že dokazovati z autority jest nejvlastnější této nauce, protože zásady (principia) této nauky jsou ze zjevení, a tak se musí věřiti autoritě těch, jimž se zjevení stalo. A není to proti hodnotě této nauky. Neboť ačkoli důkaz z autority, která spočívá na lidském rozumu, jest nejslabší, avšak důkaz z autority, která spočívá na Božím zjevení, jest nejúčinnější.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 122 Posvátná nauka sice užívá lidského rozumu, ne však aby dokazovala víru, ježto by tím byla zničena zásluha víry, nýbrž k objasnění některých věcí, které se probírají v této nauce. Ježto tedy milost neničí přirozenosti (natura), nýbrž ji zdokonaluje, musí přirozený rozum sloužiti víře (naturalis ratio subserviat fidei), jako též přirozená náklonnost vůle slouží lásce k Bohu.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 122 Mimo to, je-li důkazná, dokazuje buď z autority nebo z rozumu (ratio). Jestliže z autority, zdá se to neshodné s její hodnotou, neboť důkaz z autority jest nejslabší podle Boëthia. Jestliže pak z rozumu, neshoduje se to s jejím cílem, neboť podle Řehoře „víra nemá zásluhy, jestliže lidský rozum jí dává důkazy.“ Tedy posvátná nauka není důkazná.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 124 Mimo to samo sebou zřejmým se nazývá to, co je známo hned, když se poznají pojmy, což Filosof přiděluje prvním zásadám důkazů v I. Poster.; když se totiž ví, co je celek a co je část, hned se ví, že každý celek je větší nežli jeho část. Ale když se porozumělo, co znamená jméno Bůh, hned se vidí, že Bůh jest. Neboť tímto jménem se označuje to, nad něž nelze označiti větší (id quo maius significari non potest).
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 124 Při první se postupuje takto: Zdá se býti samo sebou zřejmé, že Bůh jest. Neboť to se nazývá nám samo sebou zřejmým, čeho poznání jest nám vrozeno, jak jest patrné o prvních zásadách. Ale, jak praví Damašský na počátku své knihy, „všem jest od přirozenosti známo, že jest Bůh.“ Tedy jest nám samo sebou zřejmé, že Bůh jest.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 125 Musí se říci, že něco bývá samo sebou zřejmé dvojím způsobem: jedním způsobem o sobě a ne nám, jiným způsobem o sobě i nám. Proto totiž jest nějaká věta sama sebou zřejmá, že výrok (praedicatum) jest obsažen v pojmu podmětu (subiectum), jako člověk jest živočich (homo est animal); neboť živočich patří k pojmu člověka… Jestliže však v některých není o výroku a podmětu známo, co jest, věta sice, pokud na ní jest, bude sama sebou zřejmá, nikoli však u těch, kteří neznají výroku a podmětu věty.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 125 Pravím tedy, že tato věta „Bůh jest“, pokud na ní jest, sama sebou zřejmá jest, neboť výrok (praedicatum) je totéž s podmětem (subiectum); Bůh totiž je své bytí (Deus enim est suum esse), jak níže bude patrné. Ale poněvadž my nevíme o Bohu, co jest, není nám sama sebou zřejmá, nýbrž potřebuje býti dokázána tím, co jest nám více známo vzhledem k nám a méně známo podle přirozenosti, totiž účinky.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 125 Mimo to je samo sebou jasné, že je pravda (veritas), protože kdo popírá, že pravda jest, připouští, že jest pravda; není-li totiž pravdy, jest pravdivo (verum), že pravdy není. Je-li však něco pravdivo, musí býti pravda. Bůh však jest pravda sama, Jan 14: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Tedy jest samo sebou zřejmé, že Bůh jest.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 126 Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že nelze dokázati, že Bůh jest. Neboť je článkem víry, že Bůh jest. Ale nelze dokázati to, co patří do víry, poněvadž důkaz (demonstratio) působí vědění, kdežto víra (fides) jest o nezřejmých, jak jest patrno z Apoštola, Žid. 11. Tedy jest nedokazatelné, že Bůh jest.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 127 Musí se říci, že je dvojí důkaz. Jeden, jenž je z příčiny (causa) a nazývá se proč; a ten je z toho, co je přednější jednoduše. Jiný je z účinku a nazývá se důkazem protože, a tento je z toho, co je přednější vzhledem k nám… Avšak z každého účinku lze dokázati, že vlastní jeho příčina jest, jen když její účinky jsou více známy vzhledem k nám; neboť ježto účinek závisí na příčině, je-li účinek, nutně musí býti příčina před ním. Tedy že Bůh jest, ježto není samo sebou zřejmé nám, lze dokázati z účinků nám známých.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 127 Ke druhému se musí říci, že když se dokazuje příčina z účinku (causa per effectum), jest nutné užívati účinku místo výměru příčiny, aby se dokázalo, že příčina jest, a to se nejvíce děje při Bohu. Neboť aby se dokázalo, že něco jest, musí se za prostředek vzíti význam jména, ne však co věc je, protože otázka, co věc jest, přichází za otázkou, zdali jest. Avšak jména Boží se dávají od účinků, jak se později ukáže. Tedy dokazujíce z účinků, že Bůh jest, můžeme za prostředek vzíti význam tohoto jména Bůh.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 127 Ke třetímu se musí říci, že z účinků, příčině neúměrných, nelze nabýti dokonalého poznání o příčině. Přece však ze kteréhokoliv účinku se nám může zřejmě dokázati, že příčina jest, jak bylo řečeno. A tak z účinků Boha se může dokázati, že Bůh jest, ačkoli ho z nich nemůžeme dokonale poznati vzhledem k jeho bytnosti.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 128 Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že není Boha. Neboť jestliže jedna z protiv jest nekonečná, zcela se zničí druhá. Ale v tomto jméně Bůh se rozumí to, že jest nějaké nekonečné dobro (bonum infinitum). Kdyby tedy Bůh byl, nebylo by žádného zla (malum). Ale ve světě jest zlo. Tedy není Boha.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 129 Tedy vše, co jest pohybováno, musí býti od jiného pohybováno. Jestliže tedy to, od něhož jest pohybováno, jest pohybováno, musí i ono býti od jiného pohybováno. Tu však nelze postupovati do nekonečna, protože tak by nebylo žádného prvního pohybujícího a v důsledku ani žádného jiného pohybujícího, protože druhotná pohybující nepohybují, leč tím, že sama jsou pohybována od prvního pohybujícího… Tedy jest nutno dojíti k nějakému prvnímu pohybujícímu (primum movens), které by nebylo od nikoho pohybováno, a jím všichni rozumějí Boha.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 129 Ale není-li příčiny, není účinku. Kdyby tedy nebylo prvního v příčinách účinných, nebude prostředního ani posledního. Avšak kdyby se postupovalo do nekonečna v příčinách účinných, nebude první účinné příčiny, a tak nebude ani posledního účinku, ani prostřední příčiny účinné, což jest zřejmě nesprávné. Tedy je třeba stanoviti nějakou příčinu účinnou první (prima causa efficiens), kteroužto všichni nazývají Bohem.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 130 Je tedy něco, co jest nejpravdivější a nejlepší a nejušlechtilejší a v důsledku toho nejvíce jsoucno (ens). Neboť co jest nejvíce pravdivo, jest nejvíce jsoucno, jak se praví ve 2. Metaf. Co však se nazývá nejvíce takovým v nějakém rodu, jest příčinou všeho, co jest toho rodu; jako oheň, jenž jest nejvíce teplý, je příčinou všech teplých, jak se praví v téže knize. Tedy jest něco, co je příčinou bytí a dobroty (causa esse et bonitatis) a kterékoli dokonalosti ve všech věcech; a to nazýváme Bohem.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 130 K prvnímu se tedy musí říci, že, jak praví Augustin v Enchiridiu, „Bůh, jsa nejvýš dobrý, nikterak by nedopustil, aby něco zlého bylo v jeho dílech, kdyby nebyl tak všemohoucí a dobrý, aby dobro (bonum) učinil také ze zla (malum).“ Náleží to tedy k nekonečné Boží dobrotě, aby dopustila zla a z nich vyvodila dobra.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 131 Při první se postupuje takto: Zdá se, že Bůh je tělo. Tělo totiž jest, co má trojí rozměr. Ale svaté Písmo přičítá Bohu trojí rozměr. Praví se totiž Job. 11: „Jest vyšší nežli nebe, a co učiníš? Hlubší nežli podsvětí, a jak poznáš? Delší nežli země jest jeho míra a širší než moře.“ Tedy Bůh je tělo.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 132 Za třetí poněvadž Bůh je to, co jest nejušlechtilejší ve jsoucnech, jak jest patrné z řečeného. Ale jest nemožné, aby nějaké tělo bylo nejušlechtilejším ve jsoucnech. Neboť tělo buď je živé, nebo neživé. Jest pak zřejmé, že živé tělo jest ušlechtilejší nežli tělo neživé. Avšak živé tělo nežije jako tělo, poněvadž tak by každé těleso žilo. Je tedy nutné, aby žilo skrze něco jiného, jako naše tělo žije skrze duši. Ale to, skrze co tělo žije, jest ušlechtilejší nežli tělo. Je tedy nemožné, aby Bůh byl tělo.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 132 Odpovídám: Musí se říci, že Bůh naprosto není tělo. Což se může trojnásob ukázati. A to předně, protože žádné tělo nepohybuje nepohybováno, jak jest patrné, probíráme-li jednotlivá. Bylo pak svrchu ukázáno, že Bůh jest první pohybující, jenž nemůže býti pohybován (primum movens immobile). Tedy je zřejmo, že Bůh není tělo.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 133 Ke druhému se musí říci, že se člověk (homo) jmenuje obrazem Božím ne podle těla, nýbrž podle toho, čím člověk vyniká nad jiné živočichy. Proto Gen. 1, když se řeklo: „Učiňme člověka podle obrazu a podoby své“, dodává se: „Aby vládnul rybám moře.“ Člověk pak vyniká nad jiné živočichy myslí (ratio) a rozumem (intellectus). Tedy je člověk obrazem Božím podle rozumu a mysli, jež jsou netělesné.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 133 K prvnímu se tedy musí říci, jak bylo svrchu řečeno, že svaté Písmo nám podává duchovní a božské pod podobenstvími tělesných. Když tedy přičítá Bohu trojí rozměr; pod podobenstvím tělesné ličnosti [tj. kvantity] označuje ličnost jeho síly: totiž hloubkou síly k poznávání skrytých, výškou sílu nadevše vynikající, délkou trvání jeho bytí, šířkou účinnost jeho lásky ke všem.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 133 K pátému se musí říci, že se k Bohu nejde kroky tělesnými, poněvadž jest všude, nýbrž city mysli, a týmž způsobem se od něho odchází. A tak příchod a odchod pod podobností místního pohybu značí duchovní cit.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 134 Za druhé, poněvadž všechno složené z látky a tvaru je dokonalé a dobré ze svého tvaru. Musí tedy býti dobré z účasti (participatio), pokud látka jest účastna tvaru. Ale první, co je dobré a nejlepší, což jest Bůh, není dobro z účasti, protože je dobro z bytnosti (per essentiam), a co jest dobro z bytnosti, je dříve nežli dobro z účasti. Je tedy nemožné, aby Bůh byl složen z látky a tvaru.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 134 Za třetí, poněvadž každý činitel činí skrze svůj tvar (forma); tedy jak se něco má ke tvaru, tak se má k tomu, že jest činitelem. Co tedy je činitelem prvním a samo sebou, musí býti tvarem prvním a samo sebou. Ale Bůh je první činitel, poněvadž je první příčina účinná (causa efficiens), jak bylo ukázáno. Je tedy co do své bytnosti tvarem, a ne složen z látky a tvaru.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 134 Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že v Bohu je složení tvaru (forma) a látky (materia). Neboť všechno, co má duši (anima), je složeno z látky a tvaru, poněvadž duše je tvarem těla. Ale Písmo přičítá Bohu duši. Neboť Žid. 10 se uvádí jménem Božím: „Spravedlivý pak můj z víry žije; odchýlí-li se, nebude se líbiti duši mé.“ Tedy Bůh jest složen z látky a tvaru.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 134 Musí se říci, že jest nemožné, aby v Bohu byla látka. A to předně, protože látka je to, co je v možnosti (potentia). Bylo však ukázáno, že Bůh je čiré uskutečnění (actus purus), z možnosti nemaje ničeho. Tedy jest nemožné, aby Bůh byl složen z látky a tvaru.
Dějiny filosofie Tomáš AkvinskýSumma theologie 135 Ke druhému se musí říci, že hněv a takové se přičítá Bohu podle podobnosti účinku; poněvadž rozhněvanému je vlastní trestati, jeho trestání se metaforicky nazývá hněvem.
Dějiny filosofie Zénón z Elejezlomky předsókratiků 18 „Jestliže jsou věci mnohé (πολλά), je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené (ἄπειρα), poněvadž vždy jsou mezi nimi nějaké další a mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené.“ A tak ukázal dělením nekonečnost co do počtu.
Ontologie AristotelésFyzika 105 Ti totiž, kdo tvrdí, že prázdno jest, pokládají je za jakési místo a nádobu a zdá se jim, že je plná, kdykoli obsahuje masu, kterou je schopna pojmout, ale kdykoli jest jí zbavena, že jest prázdná, jako by totéž bylo prázdno a plno a místo, jejich bytí však jako by nebylo totéž.
Ontologie AristotelésFyzika 106 Ti tedy, kteří se pokoušejí dokazovat, že prázdno není, nevyvracejí to, co lidé chtějí označovat prázdnem, nýbrž chápou to mylně, jako Anaxagorás a všichni, kteří se to snaží dokázat jeho způsobem; dovozují totiž, že vzduch jest něco, a to tím, způsobem, že stlačují měchýře a ukazují, jak vzduch je silný, a zachycují jej do nádobek.
Ontologie AristotelésFyzika 106 Předně říkají, že bez prázdna by nebylo pohybu v místě – to jest přemisťování a růst -; to je jeden způsob, jímž dokazují, že jest nějaké prázdno; nezdá prý se totiž, že by byl pohyb, nebylo-li by prázdno, poněvadž to, co je plné, nemůže v sebe něco přijmouti.
Ontologie AristotelésFyzika 107 Zdá se, že prázdno jest místo, v němž nic není. Příčinou toho je to, že lidé mají za to, že to, co jest, je tělesem, že pak každé těleso je v místě, prázdno však je místem, v němž není žádné těleso, takže není-li někde těleso, je tam prázdno. Mají pak dále za to, že každé těleso je hmatatelné, a takové že jest každé, které má tíži a lehkost.
Ontologie AristotelésFyzika 109 Avšak ani není nutné, aby bylo prázdno, poněvadž jest pohyb v prostoru; neboť tělesa si mohou v pohybu navzájem uhýbat, i když není odloučitelná rozlehlost mimo pohybující se tělesa; a to je zjevné i při otáčivých pohybech spojitých těles, jako například i při otáčivých pohybech tekutých těles. Může však nastat i zhuštění nikoli tím, že se stahuje do prázdna, nýbrž proto, že se vytlačuje to, co v něm jest…
Ontologie AristotelésFyzika 110 Čeho tedy prázdno bude příčinou? Neboť se zdá, že je příčinou pohybu v místě, ale není. Mimoto, když jest prázdno, je-li to něco jako místo zbavené tělesa, kam se pak bude pohybovat těleso do něho vložené? Jistě totiž ne do celého (prázdna).
Ontologie AristotelésFyzika 111 Avšak jak bude přirozený pohyb, když v prázdnu a neomezenu není rozdílu? Neboť pokud je neomezeno, nebude žádné nahoře ani dole ani žádný střed, pokud jest však prázdno, nebude rozdílu mezi nahoře a dole; neboť jako není žádný rozdíl u pojmu „nic“, tak ani u prázdna, neboť prázdno, jak se zdá, je čímsi nejsoucím a zbaveností..
Ontologie AristotelésFyzika 113 Abychom to stručně shrnuli, příčina případu je zřejmá, že totiž každý pohyb je v poměru ke každému pohybu – neboť jest v čase, každý čas jest však s každým v poměru, poněvadž oba jsou omezené velikosti -, prázdno však s plnem není v žádném poměru.
Ontologie AristotelésFyzika 114 Ale i když uvažujeme o sobě, jeví se asi takzvané prázdno jako opravdu bezobsažné. Neboť jako když vložíme do vody krychli, vystoupí právě tolik vody, jak velká je krychle, tak je tomu i ve vzduchu, jenomže tu to naše smysly nepostřehují.
Ontologie AristotelésFyzika 117 Ale i látka tělesa, ať je velké nebo malé, jest táž. To je zřejmé, neboť kdykoli vznikne z vody vzduch, stala se vzduchem táž látka, nikoli že by byla přibrala něco jiného, nýbrž to, co bylo v možnosti, stalo se skutečností.
Ontologie AristotelésFyzika 118 Jedna jeho část totiž již byla, a proto není, druhá však teprve bude, a proto ještě není. Z těchto částí se však skládá jak neomezený čas, tak i kterákoli jeho část, kterou pokaždé vyjmeme. To však, co je složeno z nejsoucího, nezdá se ani, že by mohlo mít podíl v jsoucnosti.
Ontologie AristotelésFyzika 118 Z toho tedy, co jsme řekli, je zřejmé, že prázdno není ani odděleně ať naprosto, ať v tom co je řídké, ale že není ani v možnosti, nechce-li kdo vůbec nazývat prázdno příčinou pohybu v prostoru.
Ontologie AristotelésFyzika 119 Jestliže tedy dřívější okamžik nezanikl v následujícím, nýbrž v jiném, byl by zároveň v jednotlivých okamžicích uprostřed, kterých je nesčíslně mnoho; to však je nemožné. Avšak není ani možné, aby přítomný okamžik trval stále týž, neboť žádná dělitelná věc ohraničená nemá jen jednu hranici, ani je-li spojitá v jednom směru, ani ve více směrech.
Ontologie AristotelésFyzika 119 Přítomný okamžik však není částí času; neboť část jest měřítkem celku a celek se musí skládat z částí; nezdá se však; že by se čas skládal z okamžiků. Mimoto nelze snadno poznat, zda přítomný okamžik, který, jak se zdá rozhraničuje minulost a budoucnost, stále trvá jako jedno a totéž, či jest jiný a jiný.
Ontologie AristotelésFyzika 120 Ježto se však zdá, že čas jest především pohybem a jakousi změnou, je asi nutno o tom uvažovat.
Ontologie AristotelésFyzika 121 Jestliže se nám tedy stává, že nemyslíme, že by byl čas, když nerozlišujeme žádnou změnu, nýbrž zdá se, že duše trvá v jednom a nedělitelném stavu, ale tehdy, když změnu pozorujeme a rozlišíme, říkáme, že uplynul čas, je zřejmo, že čas není bez pohybu a beze změny.
Ontologie AristotelésFyzika 121 Avšak čas není beze změny. Neboť kdykoli se sami nikterak neměníme ve svých myšlenkách nebo jejich změnu necítíme, nezdá se nám, že by byl mezitím uplynul čas.
Ontologie AristotelésFyzika 122 Kdykoli tudíž vnímáme přítomný okamžik jako jednotný celek a nikoli jako dřívější a pozdější v pohybu, anebo i když jako totožný, přece jako totožný s něčím dřívějším a pozdějším, zdá se, že neuplynul žádný čas, protože ani pohyb. Kdykoli však zaznamenáváme dříve a později, tehdy mluvíme o čase; neboť to právě je čas, počet pohybu dřívějšího a pozdějšího.
Ontologie AristotelésFyzika 124 Přítomný okamžik tedy zajišťuje spojitost i způsobuje rozdělení času, neboť i v tomto ohledu navazuje na místní pohybem a na to, co se místně pohybuje. Vždyť i pohyb i místní pohyb jest jednotný prostřednictvím pohybované věci, poněvadž ta jest jednotná , a sice ne jako to, čím právě jest – neboť pak by zanechala mezery -, nýbrž co do pojmu. A ohraničuje pohyb dřívější a pozdější.
Ontologie AristotelésFyzika 125 A tak podobně i čas; neboť nejmenším časem z hlediska počtu jest jeden časový úsek nebo dva, z hlediska velikosti však není žádný nejmenší čas. Je však také zřejmé, že neříkáme, že čas je rychlý a pomalý, ale ovšem říkáme, že je mnoho a málo času a že je dlouhý a krátký. pokud je totiž spojitý, je dlouhý a krátký…
Ontologie AristotelésFyzika 125 Že tedy čas jest počtem pohybu dřívějšího a pozdějšího a že je spojitý – neboť náleží spojitému – je zřejmé.
Ontologie AristotelésFyzika 126 Ale nejenom pohyb měříme časem, nýbrž i pohybem čas, poněvadž se obojí navzájem určuje. Neboť čas určuje pohyb, jsa jeho počtem, a pohyb čas. A říkáme mnoho a málo času, protože jej měříme pohybem, tak jako také tím, co se dá počítat, měříme počet, například jedním koněm počet koní; počtem totiž poznáváme množství koní a naopak jedním koněm právě počet koní.
Ontologie AristotelésFyzika 126 Podobně je tomu u i u času, i u pohybu; vždyť časem měříme pohyb a pohybem čas. A to se děje z dobrých důvodů, neboť pohyb navazuje na velikost a na pohyb čas, protože to vše je i kvantitativní i spojité i dělitelné. Neboť proto, že velikost je taková, doznal pohyb tohoto působení a pro pohyb čas. tak měříme jak velikost pohybem, tak také pohyb velikostí…
Ontologie AristotelésFyzika 127 A časem také podléhá nějakému působení, tak jako též obyčejně říkáme, že čas všechno stravuje a že všechno časem stárne a že působením času zapomínáme… Neboť čas o sobě působí spíše zanikání a ztrátu , poněvadž jest počtem pohybu a pohyb vyvádí z dosavadního stavu to, co jest. A tak je zřejmo, že to, co jest věčně, pokud jest věčně, není v čase; neboť není časem objímáno, ani jeho existence není měřena časem. Znakem toho je to, že vůbec nepodléhá času, takže není v čase.
Ontologie AristotelésFyzika 128 A tak všechno, co není ani v pohybu, ani v klidu, není v čase; neboť býti v čase znamená býti měřen časem, čas pak jest měřítkem pohybu a klidu. Je tedy zřejmé, že ani všechno nejsoucí není v čase. jako například to, co nemůže býti než nejsoucí, například to, že úhlopříčka čtverce by byla souměřitelná s jeho stranou.
Ontologie AristotelésFyzika 129 Ale není to zřejmé tak jako u u bodu, který klidně trvá. Přítomný okamžik dělí jenom v možnosti. A pokud jest takový, je stále stejný, pokud však spojuje, je stále tentýž, jako u matematických čar. Neboť v myšlení tu není stále tentýž bod, poněvadž jest jiný a jiný, když čáru dělíme; pokud se však pojímá v jednotícím významu, jest tentýž ve všech směrech.
Ontologie AristotelésFyzika 130 Není-li však žádný čas, který by nebyl jednou, jest patrně každý čas omezený. Ustane tedy, či ne, pakliže je vskutku pohyb věčný? Je stále jiný, anebo mnohokrát tentýž? … A proto se zdá, že je stále jiný; neboť „nyní“, přítomný okamžik, není počátkem a koncem jednoho a téhož času, ježto by tu byly protivy zároveň a v témž, a čas tedy neustane, neboť je stále v počátku.
Ontologie AristotelésFyzika 133 Pakli však nic jiného není s to počítat než duše a rozum duše, je nemožné, aby byl čas, není-li duše, leda to, co zrovna jest časem, totiž je-li možné, že jest pohyb bez duše. Dříve a později jest sice v pohybu, ale časem je to teprve, pokud je to počítané.
Ontologie AristotelésFyzika 133 Jestliže tedy to, co je první, jest mírou pro všechny věci sourodé, jest stejnoměrný kruhový pohyb především mírou, protože jeho počet je nejznámější. Ani přeměňování tedy, ani zvětšování, ani vznikání není stejnoměrné, nýbrž pouze změna místa.
Ontologie AristotelésFyzika 134 A tak, řekneme-li, že se vznikající a vyvíjející se věci dějí kruhem, znamená to tolik co říci, že jest jakýsi kruh času; a to proto, poněvadž je měřen kruhovým pohybem; neboť to, co je měřeno, nejeví se ničím jiným, než je míra, ledaže celek jest více měr.
Ontologie AristotelésFyzika 134 Proto se také zdá, že čas jest pohybem sféry nebes, poněvadž se jím měří ostatní pohyby, a který měří také čas. Proto z toho vyplývá i to, co se říkává, že běh lidských věcí tvoří kruh, a také ostatní věci, které mají přirozený pohyb i vznik i zánik.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 386 Zdaž nejsou plni smyslnosti ti, kteří nám praví: „Co vlastně dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi?“ … A skutečně; nastal-li v bohu nový pohyb a nová vůle, učiniti totiž stvoření, kterého před tím nikdy nečinil, jak možno mluviti o pravé věčnosti tam, kde povstává vůle, které před tím nebylo?
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 387 Vůle Boží tedy náleží ke vlastní jeho podstatě. Povstalo-li však v podstatě Boží něco, čeho dříve nebylo, pak ta podstata opravdu nemůže býti nazvána věčnou. Chtěl-li však Bůh od věčnosti, aby povstalo tvorstvo, proč vlastně tvorstvo není věčné?
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 388 Kdo uchopí a zadrží srdce lidské, aby nahlédlo, že nezměnitelná věčnost rozhoduje o budoucím a minulém, nejsouc ani minulá, ani budoucí? Dokáže to má ruka, nebo bude schopna ruka mého jazyka vykonati tak ohromné dílo?
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 389 Ale Tebe, Bože náš, nazývám Stvořitelem všeho stvoření. Jestli se slovem „nebe a země“ rozumí všechno stvoření, pak pravím otevřeně: Než stvořil Bůh nebe a zemi, nedělal nic. Neboť dělal-li něco, co jiného dělal než tvory? O kéž bych všechno alespoň tak dobře věděl, co bych rád věděl ke své spáse, jako vím, že před stvořením nebylo tvorů.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 389 Nebo jaký čas mohl býti, jenž by neměl od Tebe svůj původ? Poněvadž jsi tedy Tvůrce všeho času, jak možno říci, že jsi byl nečinným, byl-li před stvořením nebe a země čas? Vždyť právě ten čas jsi vytvořil a nemohl přece uplynouti žádný čas, než jsi stvořil čas.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 390 Tvá léta ani nemíjejí, ani nepřicházejí; naše léta však míjejí a přicházejí, aby konečně všecka minula. Tvá léta jsou všechna zároveň, poněvadž stojí a neplynou, jako by byla tísněna léty předcházejícími, poněvadž vůbec neplynou;
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 390 Nebyl-li tedy čas před stvořením nebe a země, jak jest možno se tázati, co jsi tehdy činil? Kde nebylo času, tam nebylo ani „tehdy“.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 391 Musí-li se tedy přítomný čas, aby byl časem, proměniti v minulý, jak smíme o něm říci, že jest, když důvod jeho bytí jest v tom, že nebude? Nemůžeme tedy vskutku říci „Čas jest,“ leč když spěje ke svému zániku?
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 392 Ale jak se může nazývati dlouhým nebo krátkým, co vůbec není? Neboť minulý čas již uplynul a budoucí ještě není.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 393 Ale vizme dále, zda alespoň ten jeden rok, který právě trvá, může býti nazýván přítomným. Ani to ne. Plyne-li totiž jeho první měsíc, ostatní jsou budoucí.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 394 Přítomným může se tedy nazvati jen ten okamžik času, který již nemůže býti rozdělen v žádné, ani ty nejmenší části. Tento okamžik však spěchá tak rychle z budoucnosti do minulosti, že ani chvilky netrvá; neboť kdyby trval, nutně by se rozdělil na minulý a budoucí.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 403 Slyšel jsem od jakéhosi učence, že čas není nic jiného, než pohyb slunce, měsíce a hvězd. Naprosto jsem s ním nesouhlasil.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 406 Ačkoliv těleso se někdy pohybuje, jindy stojí, měříme přece jen jeho pohyb, nýbrž i jeho klid časem… Čas tedy není pohybem těles.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 410 Neměříme tedy ani budoucí, ani minulý, ani přítomný, ani plynoucí čas a přece měříme čas!
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 411 V tobě měřím čas; měřím totiž ten dojem, který na tebe činí věci a který trvá, i když ony minuly. A tento přítomný dojem měřím, ne ty věci, které jej způsobily. Měřím-li čas měřím tento dojem.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 411 Ano, v tobě duchu můj, měřím čas!
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 412 … takže ubýváním budoucího roste minulé, až vyčerpáním budoucího stane se vše minulým.
Ontologie Augustinus AureliusVyznání 415 Dej jim, pane aby dobře rozvážili co praví, a nahlédli, že o slově „nikdy“ nelze mluvit tam, kde není času.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 109 Těleso je, podle mínění některých filosofů, samo od sebe bez působení a bez síly; to je strašná nepravda, zcela odporující každé vědecké fysice a chemii. Vždyť každé těleso je samo od sebe a svými základními vlastnostmi, ať už se na ně díváme jako na jednotlivé molekuly nebo jako na jednolitou hmotu, plné působení a plné síly.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 109 A přece je jisto, že se všechna tělesa navzájem přitahují, že všechny částice těles se navzájem přitahují, že všechno ve vesmíru je v pohybu nebo klade odpor nebo je v pohybu a zároveň klade odpor.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 109 V lodi zmítané bouří je všechno v poměrném klidu. Ale nic není v klidu naprostém, ani molekuly mající tendenci sloučit se s jinými, ať už jde o molekuly lodi nebo těles, které obsahuje.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 110 Síla, která působí z vnějšku na molekulu, se vyčerpá; vnitřní síla molekuly se nevyčerpá nikdy. Je neměnná, věčná. Tyto dvě síly mohou mít za následek dvojí síly: první, který přestává, a druhá, která nikdy nepřestává. Proto je nesmyslné tvrdit, že hmota má skutečný odpor k pohybu.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 110 Skutečný rozdíl mezi klidem a pohybem je tento: naprostý klid je abstraktní pojem, který v přírodě neexistuje, kdežto pohyb je takovou skutečnou vlastností, jako jsou délka, šířka a hloubka.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 111 Nutno předpokládat, že každá molekula je oživována třemi druhy působení; jsou to: působení tíže zemské čili gravitace; působení její vnitřní síly, vyplývající z její podstaty složené z vody ohně, vzduchu a síly působení všech ostatních molekul na ni.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 111 Atom hýbá světem; nic není pravdivějšího; a to je zrovna tak pravdivé jako atom, kterým hýbá svět: protože má atom svou vlastní sílu, nemůže být tato bez působení.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 111 V jakém smyslu lze tvrdit, že se těleso tím více vzpírá pohybu, čím je jeho masa větší?
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 112 Z toho vyvozuji, že hmota je nestejnorodá, že v přírodě existuje nekonečné množství různých prvků, že každý z těchto prvků se odlišuje svou zvláštní silou, která je mu vrozena, která se nemění, která je věčná a nezničitelná. Z toho vyvozuji, že tyto síly vlastní každému tělesu působí navenek a že právě z toho vzniká pohyb nebo spíše všeobecné kvašení ve vesmíru.
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 112 A když ti, kteří kteří tím, že vidí jediné působení v přírodě jen v tíži zemské, došli k závěru, že hmota je netečná ke klidu a k pohybu, nebo spíše, že hmota má tendenci zachovávat klid, a věří, že již tu otázku rozluštili, jsou na omylu…
Ontologie Denis DiderotFilozofické principy hmoty a pohybu 112 Předpokládat, že existuje nějaká bytost, která je mimo hmotný vesmír, je nemožné. Nikdy se nesmíme uchylovat k takovýmto domněnkám, protože nás to nemůže přivést k žádným závěrům.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 25 V hlavních rysech byly stanoveny nejpodstatnější matematické metody: analytická geometrie hlavně Descartem, logaritmy, Neperem, diferenciální a integrální počet Leibnizem a snad Newtonem. Totéž platí o mechanice tuhých těles, jejíž hlavní zákony byly jednou pro vždy stanoveny. Konečně, v oboru astronomie sluneční soustavy objevil Kepler zákony pohybu oběžnic a Newton je vyjádřil z hlediska obecných pohybových zákonů hmoty.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 26 Oč přírodověda první poloviny XVIII. století převyšovala řecký starověk pokud jde o poznatky a dokonce i třídění materiálu, o to zůstala však za nám v myšlenkovém zvládnutí tohoto materiálu a v celkovém nazírání na přírodu, Pro řecké filosofy byl svět v podstatě čímsi , co vzniklo z chaosu, co se vyvinulo, co se stvořilo. Pro badatele období, o němž teď mluvíme, byl svět čímsi zkostnatělým, neměnným a pro většinu z nich čímsi, co bylo vytvořeno naráz.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 26 Co však zvláště charakterizuje toto období, je vytvoření zvláštního celkového nazírání, jehož osou je domněnka o absolutní neměnnosti přírody. Ať již příroda vznikla jakkoli – jakmile zde jednou byla, zůstala neměnná, dokud existovala. Jakmile oběžnice a jejich měsíce byly jednou uvedeny do pohybu tajeným „prvním popudem“, kroužily ve svých předepsaných elipsách na věky, anebo aspoň do skonání světa.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 30 Dokázal tak dodatečně fysikální cestou Descartovu poučku, podle níž množství pohybu ve světě je neměnné, Tím se zvláštní fysikální síly, tak říkajíc neproměnné „druhy“ fysiky, proměníly ve formy pohybu, různě diferencované a přecházející jedna v druhou podle určitých zákonů. Z vědy zmizela nahodilost existence právě toho a toho počtu fysikálních sil…
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 31 Tím byla propast mezi organickou a neorganickou přírodou redukována na minimum a zároveň odstraněna jedna z nejvážnějších překážek, které dosud stály v cestě evoluční nauce. Nové nazírání na přírodu bylo v hlavních rysech utvořeno:vše ztrnulé se uvolnilo, vše pevné se stalo pohyblivým, všechny jednotlivosti považované za věčné se objevily jako dočasné a ukázalo se, že celá příroda se pohybuje ve věčném toku a koloběhu.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 31 A tak jsme se znovu vrátili k názoru velkých zakladatelů řecké filosofie – k názoru, že celá příroda, od nejnepatrnější částečky až po největší těleso, od písečných zrnek až po slunce, od prvoků až po člověka, je ve věčném vznikání a zanikání, v neustálém toku, v ustavičném pohybu a změně.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 35 Darwin nevěděl, jak trpkou satiru na lidi a zvláště své krajany napsal, když dokázal, že volná konkurence, boj o existenci, který ekonomové oslavují jako největší historickou vymoženost, je normálním stavem říše zvířat. Teprve vědomá organisace společenské výroby s plánovitou výrobou a distribucí může vyzdvihnout člověka z říše ostatních zvířat po stránce společenských vztahů, tak jako výroba vůbec ho vyzdvihla po specifické biologické stránce.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 36 Nezničitelnost pohybu nemůže být chápána pouze kvantitativně, nýbrž také kvalitativně; hmota, jejíž čistě mechanické přemisťování obsahuje sice možnost přeměny – za příznivých podmínek – v teplo, elektřinu, chemickou činnost, život, která však již není schopna vytvořit tyto podmínky ze sebe samé, - taková hmota již utrpěla újmu ve svém pohybu; pohyb, jenž ztratil schopnost přeměny v příslušející mu různé formy, má sice ještě dynamis (možnost), nikoli však energeia (účinnost) a je tedy částečně zničen. Obojí je však nemyslitelné.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 37 Ostatně, věčně se opakující sled světů v nekonečném čase je pouze logickým doplňkem současné existence nesčetných světů v nekonečném prostoru, což je these, jejíž nutnost musel uznat dokonce i antitheoretický yankeeovský Draperův mozek.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 41 Empirické bádání o přírodě nakupilo tak ohromné množství positivních poznatků, že se stalo přímo nezbytnou nutností uspořádat je v každé jednotlivé oblasti bádání soustavně a podle jejich vnitřní souvislosti… Tím se však přírodověda dostává na pole theoretické a tu přestávají dostačovat metody empirie, tu může pomoci jen theoretické myšlení… Tato vloha musí být rozvíjena, zdokonalována a k tomu zdokonalování neexistuje dosud jiný prostředek než studium dosavadní filosofie.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 42 Nedostatek znalosti dějin filosofie se tu však objevuje často a dost pronikavě. Poučky, ražené filosofií už před staletími, často už dávno filosoficky překoanné, objevují se u theoretisujících přírodovědců často jako zbrusu nová moudrost a dokonce se na čas stávají módou. Je jistě velkým úspěchem mechanické theorie tepla, že poučku o zachování energie podepřela novými doklady a znovu postavila do popředí: ale byla by mohla tato poučka vystupovat jako něco absolutně nového, pokud by si páni fysikové byli vzpomněli, že ji razil už Descartes?
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 43 Řekové – právě proto že ještě nedospěli k rozčleňování, k analyse přírody – nazírají na přírodu jako na celek, celkově. Všeobecná souvislost přírodních jevů není dokazována v jednotlivostech, je Řekům výsledkem bezprostředního nazírání. V tom spočívá nedostatečnost řecké filosofie, pro niž musila později ustoupit jiným způsobům nazírání. V tom však také spočívá její převaha nad všemi její pozdějšími metafysickými odpůrci. Měla-li metafysika vůči Řekům pravdu v jednotlivostech, měli řekové vůči metafysice pravdu v celku.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 44 Od té doby, co bylo objeveno, že Kant je původcem dvou geniálních hypothes, bez nichž dnešní theoretická přírodověda nemůže kupředu – theorie, dříve připisované Laplacovi, o vzniku sluneční soustavy a theorie o brzdění zemské rotace vlivem přílivů – došel Kant u přírodovědců opět zasloužené úcty.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 45 Po odečtení toho všeho zbývá ještě Hegelova dialektika. Je Marxovou zásluhou, že proti „mrzoutskému, nadutému a úplně průměrnému epigonství, které nyní v Německu udává tón,“ po prvé zase vyzdvihl zapomenutou dialektickou metodu, její souvislost s Hegelovou dialektikou a rovněž odlišnost od ní a že současně použil této metody v „Kapitálu“ na fakta empirické vědy, politické ekonomie.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 60 Pohyb v nejobecnějším slova smyslu, t. j. Chápaný jako způsob existence hmoty. Jako neoddělitelný atribut hmoty, zahrnuje všechny změny změny a procesy probíhající ve vesmíru, od pouhého přemístění až po myšlení. Zkoumání povahy pohybu muselo samozřejmě vycházet od nejnižších, nejjednodušších forem pohybu a muselo se naučit chápat, dříve než si mohlo něco dovolit ve vysvětlení forem vyšších a rozvinutějších.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 60 Každý pohyb je spojen s nějakým přemístěním, ať už je to přemístění nebeských těles, pozemských hmot, molekul, atomů či částic etheru. Čím je forma pohybu vyšší, tím je toto přemístění menší. Přemístění nikterak nevyčerpává povahu příslušného pohybu, ale nemůže být od něho odděleno. Musí tedy být zkoumáno především.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 61 Descartova poučka, že množství pohybu, existující ve vesmíru, je stále stejné, chybuje jen formálně v tom, že výrazu, který má smysl při použití o nekonečném, je tu použito o nekonečné veličině. Naproti tomu platí dnes v přírodovědě dvě vyjádření téhož zákona: Helmholtzův zákon o zachování síly a novější, přesnější zákon o zachování energie, z níž jeden jak uvidíme, tvrdí pravý opak druhého a nadto každý z nich vyjadřuje jen jednu stránku vztahu.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 61 A jestliže dále považujeme hmotu za něco daného, co právě tak nelze stvořit, jako to nelze zničit, plyne z toho, že také pohyb je nestvořený a nezničitelný. Tento závěr byl nevyhnutelný, jakmile lidé poznali vesmír jako soustavu, jako vzájemnou spojitost těles.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 62 Ve vzájemném působení přitahování a odpuzování záleží veškerý pohyb. Je však jedině možný tak, kde každé jednotlivé přitahování, atrakce, je kompensováno odpovídajícím odpuzováním, repulsí na jiném místě. Jinak by jedna strana nakonec získala převahu nad druhou a pohyb by nakonec ustal. Všechno přitahování a všechno odpuzování se tedy musí ve vesmíru vyrovnávat.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 62 Základní forma všeho pohybu je tedy přibližování a oddalování, smršťování a roztahování, krátce starý polární protiklad přitahování a odpuzování. Výslovně nutno podotknout, že přitahování a odpuzování zde nejsou chápány jako tak zvané „síly“, nýbrž jako jednoduché formy pohybu.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 63 Šlo tedy o to, redukovat tuto tajuplnou tangenciální sílu na nějakou centrálně působící formu pohybu, a to učinila Kant-Laplaceova kosmologická theorie. Jak známo, podle tohoto pojetí vznikla celá sluneční soustava z velmi zředěné rotující mlhoviny postupným smršťováním; přitom na rovníku této plynové koule je samozřejmě největší rotační pohyb, který pak od koule odtrhává jednotlivé plynové prstence, sbalující se do planet, planetoidů atd. A kroužící kolem centrálního tělesa ve směru původní rotace.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 63 Vezměme pohyb nějaké planety okolo jejího centrálního tělesa. Obyčejná školní astronomie vykládá podle Newtona elipsu opisovanou touto planetou součinností dvou sil, přitažlivostí centrálního tělesa a tangenciální silou, ve směru kolmém k této přitažlivosti. Uznává tedy kromě centrálně působící formy pohybu ještě jiný směr pohybu čili ještě jinou tak zvanou „sílu“, totiž směr pohybu kolmý k přímce spojující středy obou těles.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 65 Odpudivý, zdvíhající pohyb musí tedy být v pozemské čisté mechanice tvořen uměle: lidskou silou zvířecí silou nebo parní silou atd. Tato okolnost, tato nutnost uměle překonávat přirozené přitahování, vyvolává u mechaniků dojem, že přitažlivost, tíže, čili, jak oni říkají, síla tíže (Schwerkraft) je nejpodstatnější, ba základní formou pohybu v přírodě.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 68 Naše Země sama je však oživována jenom slunečním teplem a sama opět vyzařuje přijaté sluneční teplo do prostoru, proměnivši je z části v jiné pohybové formy. V sluneční soustavě a zejména na zemi má již tedy přitažlivost značnou převahu nad odpuzováním. Bez odpuzování vyzařovaného k nám Sluncem musil by ustat veškerý pohyb na Zemi… pohyb, jak mas, tak i molekul a atomů, by podle našich představ absolutně ustal
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 70 … uchylujeme se často k slovu „síla“ ne proto, že že jsme zákon dokonale poznali, nýbrž právě proto, že se tak dosud nestalo, že jsme si dosud nevyjasnili dosti spletité podmínky těchto jevů. Nevyjadřujeme tím tedy své znalosti, nýbrž nedostatečnost svého vědění o povaze zákona a způsobu jeho působení.
Ontologie Friedrich EngelsDialektika přírody 73 Dává-li představa síly i takovému fysikovi, jako je Helmholtz, příležitost k takovému matení pojmů, pak je to nejlepším důkazem, že je vědecky zcela nepotřebná ve všech oblastech bádání, které přesahují rámec theoretické mechaniky. V mechanice bereme příčiny pohybu jako dané a nestaráme se o jejich původ, nýbrž jen o jejich účinky.
Ontologie HolbachZdravý rozum 26 Svět má svou příčinu sám v sobě. Příroda, jejíž podstata zřejmě spočívá v činnosti a plození, nepotřebuje k tomu, jak vidíme na vlastní oči, žádnou hybnou sílu, která je ještě méně známá, než ona sama. Hmota se pohybuje vlastní silou, která nutně vyplývá z její různorodosti.
Ontologie HolbachZdravý rozum 26 Docela vážně se nám říká, že není následku bez příčiny; stále se nám opakuje, že svět nevznikl sám od sebe. Avšak svět je příčinou, není následkem, není dílem božím. Svět nebyl stvořen, protože je nemožné, aby byl stvořen. Svět je tu od věčnosti a jeho existence je nutná.
Ontologie HolbachZdravý rozum 26 A nakonec se přesvědčíte, že vaše neznalost sil, jež jsou přístupny smyslovému nebo rozumovému poznání, vás vede k tomu, že považujete za snazší uchylovat se k slovu, jímž označujete sílu, o které si nikdy nebudete moci vytvořit ani tu nejmenší reálnou představu.
Ontologie HolbachZdravý rozum 26 Toto vše nedokazuje ještě existenci boží; dokazuje to naopak, že nemáte správnou představu o nesmírné různorodosti hmoty a o účincích nekonečně rozmanitých jejich spojení, z nichž se skládá vesmír.
Ontologie HolbachZdravý rozum 27 Zanechte svých neplodných teorií a vraťte se z pomyslného světa do světa skutečného. Držte se příčin druhotných a teologům ponechte jejich prvotní příčinu, kterou příroda nepotřebuje k tomu, aby vytvořila všechno to, co vidíme kolem sebe.
Ontologie HolbachZdravý rozum 27 Z toho zcela jasně vyplývá, že bez pohybu nemohu ani vnímat, ani cítit, ani rozlišovat srovnávat nebo soudit o předmětech, ani přemýšlet o jakékoliv formě hmoty.
Ontologie HolbachZdravý rozum 28 O vlastní existenci mohou mne zpravit a přesvědčit pouze pohyby, které v sobě pociťuji. Jsem tedy nucen z toho vyvodit závěr, že pohyb je hmotě stejně vlastní, jako prostorovost a že bez pohybu nemůže být hmota vnímána.
Ontologie HolbachZdravý rozum 28 Učí nás ve škole, že podstatou každého bytí je to, z čeho všechny vlastnosti tohoto bytí vyplývají. Je tedy zřejmé, že všechny vlastnosti těles nebo hmoty, o nichž máme představy, jsou vyvolány pohybem…
Ontologie HolbachZdravý rozum 29 Avšak v člověku, ani v rozumu, kterým je obdařen, nevidím nic, co by zjevně svědčilo o nekonečném rozumu tvůrce, který prý člověka stvořil ke své cti a slávě. Vidím, že tento velkolepý stroj se může porouchat. … Z toho vyvozuji, že lidský rozum závisí na určitém uspořádání tělesných orgánů.
Ontologie HolbachZdravý rozum 29 Ať bohoslovci z jakéhokoliv hlediska rozebírají tuto otázku, bůh bude vždy příčinou, která je v rozporu se svými následky a kterou nelze posuzovat podle jejích výtvorů. Vidíme stále, jak zlo, nedokonalost, pošetilost vyplývají z příčiny, která prý je nanejvýše dobrotivá, dokonalá a moudrá.
Ontologie HolbachZdravý rozum 29 Myslící člověk, řekne tedy, jakož i celý vesmír, se vším co obsahuje, je následek náhody. Ani zdání, opakuji. Vesmír není následek. On sám je příčinou všech následků. Vše, co na světě existuje, je nutným následkem této příčiny…
Ontologie HolbachZdravý rozum 30 Všechna tělesa, ať už organická nebo neorganická, jsou nutným následkem určitých příčin, jež nutně vyvolávají následky, které vidíme. Nic v přírodě nemůže být náhodné, vše se řídí stále stejnými zákony a tyto zákony představují nutné spojení určitých následků a jejich příčin.
Ontologie HolbachZdravý rozum 30 Ti, kdož boha velebí, spatřují právě v řádu světa nezvratný důkaz existence rozumné a moudré bytosti, která jej řídí. Avšak tento řád je pouze následkem pohybů, nutně vyvolaných příčinami, nebo okolnostmi, které jsou nám někdy příznivé, někdy škodlivé…
Ontologie HolbachZdravý rozum 30 Ani jediný atom hmoty se nemůže libovolně nebo náhodně setkat s jiným atomem. Toto setkání závisí na neměnných zákonech, nutně předurčujících jednání každé bytosti, která se za daných okolností nemůže chovat jinak.
Ontologie HolbachZdravý rozum 30 Člověk používá slova náhoda, aby zakryl svou neznalost skutečných příčin: ať už jsou tyto příčiny člověku známy či nikoliv, jejich působení je podřízeno zcela určitým zákonům. Žádný následek není bez příčiny.
Ontologie HolbachZdravý rozum 31 Příroda se řídí stále stejnými zákony, to znamená, že tytéž příčiny vyvolávají tytéž následky, pokud se tento vztah neporuší jinými příčinami… Jsou-li působení a váha příčin, jejichž následky na sobě obvykle pociťujeme, porušeny jinými příčinami, které jsou stejně přirozené a nutné, přesto že jsou nám neznámé, jsme užaslí a hovoříme o zázraku.
Ontologie HolbachZdravý rozum 31 Ve vesmíru odevždy vládne řád; ve vesmíru nemůže být chaos. Naříkáme-li na nepořádek, znamená to pouze, že náš lidský stroj je porouchán.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 46 Při tomto zkoumání shledáme, že jsou dvě čisté formy smyslového názoru, jakožto principie apriorního poznání, totiž čas a prostor, o nichž teď budeme jednati.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 47 Prostor není empirický pojem, který by byl odvozen z vnějších zkušeností. Neboť abych nějaké pocity vztahoval na něco mimo sebe… tomu musí představa prostoru tvořit podklad. Tudíž představa prostoru nemůže vypůjčena býti od zkušenosti ze vztahů vnějšího zjevu, nýbrž tato vnější zkušenost jest sama možná jen na základě myšlené představy.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 48 Prostor představujeme si jako danou nekonečnou veličinu. Musíme pak sice každý pojem mysliti jako představu obsaženou v nekonečném množství různých možných představ jako jich společný znak, takže je ve svém rozsahu: ale žádný pojem jakožto pojem nemůže se představit, jako by obsahoval v sobě nekonečné množství představ. Přece však myslíme tím způsobem prostor…
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 48 Prostor není diskursivní, či jak říkáme, obecný pojem o vztazích věcí vůbec, nýbrž čistý názor. Neboť za prvé můžeme si představiti jen jeden prostor, a když se mluví o mnohých prostorech, rozumí se tím jen části jednoho a téhož jediného prostoru.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 48 Prostor jest nutná představa a priori, která je podkladem všech vnějších názorů. Nemůžeme si nikdy představiti, že není prostoru, ačkoli je docela dobře možno mysliti, že v něm není žádných předmětů.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 49 Prostor nereprezentuje žádnou vlastnost nějakých věcí o sobě anebo jejich vzájemný poměr, t. j. není jejich přívlastkem, který by tkvěl na předmětech samých a který by zůstal, i kdybychom od všech subjektivních podmínek názoru abstrahovali.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 50 Můžeme tedy mluvit o prostoře, o rozprostraněných bytostech atd. jenom se stanoviska člověckého. Vzdálíme-li se od subjektivní podmínky… tož neznamená představa prostoru pranic. Tento predikát přikládá se věcem jenom, pokud se nám zjevují, t. j. pokud jsou předměty smyslovosti.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 50 Prostor není nic jiného než forma všech jevů vnějších smyslů, t. j. subjektivní podmínka smyslovosti, za níž jediné nám jest vnější názor možný.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 51 Tvrdíme tedy empirickou realitu prostoru (vzhledem ke vší možné vnější zkušenosti) přijímajíce při tom jeho transcendentální idealitu, t. j. že není ničím, jestliže odložíme podmínku možnosti vší zkušenosti, pokládajíce jej za něco, co je podkladem všech věcí o sobě.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 52 Čas jest 1. nikoli empirický pojem, od nějaké zkušenosti vyabstrahovaný, neboť současnost a posobnost nedostaly by se do vnímání, kdyby představa času nebyla podkladem toho a priori. Jen předpokládáme-li ji, jest možno si představiti, že něco jest (najednou) v jedné a téže době anebo (po sobě) v různých dobách.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 52 Má jen jeden rozměr: různé časy nejsou najednou, nýbrž po sobě tak, jako různé prostory nejsou po sobě, nýbrž najednou. Tyto zásady nedají se vyvoditi ze zkušenosti, neboť tak by jim nebyla zaručena ani přísná obecnost ani apodiktická jistota.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 52 Z ohledu na jevy vůbec nelze čas sám odstraniti, ačkoli je možno jevy vyjmouti z času. Čas jest tedy dán a priori. V něm pouze jest skutečnost jevů možná.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 52 Čas není diskursivní anebo, jak tomu říkají, obecný pojem, nýbrž čistá forma smyslového názoru. Různé časy jsou jen části jednoho a téhož času.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Naproti tomu, poněvadž všechny představy, ať mají za svůj předmět vnější jevy nebo ne, přece samy o sobě jakožto určení mysli k vnitřnímu stavu náležejí, kterýžto vnitřní stav však náleží do normální podmínky vnitřního názoru, tudíž času, tož jest čas apriorní podmínkou bezprostřední všech jevů vůbec. a sice bezprostředně vnitřních (našich duší) a tím i prostředečně vnějších.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Teď k tomu ještě připojuji, že pojem změny a s ním pojem pohybu (jakožto změny místa) je možný jenom skrze představu času, takže, kdyby nebylo této představy jako názoru (vnitřního) a priori, žádný, ať jakýkoli pojem jiný by neučinil pochopitelným, jak je možná změna…
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Čas není nic samo o sobě existujícího, ani objektivním přídatkem na věcech, takže by zůstal, když bychom abstrahovali ode všech subjektivních podmínek jeho názoru, neboť v prvním případě byl by něčím, co eksistuje ve skutečnosti bez skutečného předmětu.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Mohu-li říci a priori: všechny vnější jevy jsou v prostoře a svými vztahy prostorovými a priori určeny, tak mohu z principu vnitřního smyslu docela obecně říci: všechny jevy vůbec, t. j. všechny předměty smyslů, jsou v čase a mají nutně časové vztahy.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Nekonečnost času neznamená nic víc, než že všechny určitě velké časy jsou možny jen obmezením jednoho jediného základního času. Proto musí původní představa času býti dána jako neobmezená.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Čas jest formální podmínkou a priori zjevů vůbec. Prostor jakožto pouhá forma všeho vnějšího nazírání je apriorní podmínkou jen pro vnější jevy.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 53 Čas není nic jiného než forma vnitřního smyslu, t. j. nazírání sebe sama a svého vnitřního stavu. Neboť čas nemůže býti určením vnějších zjevů…
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 55 Podle našich tvrzení má tedy čas empirickou realitu, t. j. objektivní platnost, pokud se týče předmětů, které kdy mohou býti dány našim smyslům. A poněvadž naše nazírání jest vždy smyslové, nemůže se nám ve zkušenosti naskytnouti předmět, který by nepodléhal podmínce času.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 56 Čas jest ovšem něco skutečného, totiž skutečnou formou vnitřního názoru. Má tedy subjektivní realitu vzhledem k vnitřní zkušenosti, t. j. mám skutečně představu o čase a o svém vlastním určení časovém. Jest jej tedy považovat skutečně nikoli za objekt, nýbrž za způsob představování mne samého jakožto objektu.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 56 Zůstává tedy empirická realita času jako podmínka všech našich zkušeností. Jenom absolutní realita nemůže mu býti dle předchozí úvahy přiřčena. Není ničím, leč formou našeho vnitřního nazírání.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 58 Že konečně transcendentální estetika nemůže obsahovat více než tyto dva elementy, prostor a čas, vysvítá z toho, že všechny ostatní pojmy smyslovosti náležící, i pojem pohybu, oba spojující, předpokládají něco empirického.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 59 Neboť bychom v každém případě jen způsob svého nazírání, t. j. svoji smyslovost, poznali úplně, a to vždy jen za podmínek se subjektem původně spojených, času a prostoru ; co jsou však předměty samy o sobě, nezvěděli bychom nikdy, ani nejvýše zdokonaleným poznáním jejich jevů, kteréž jedině jest naším údělem.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 59 Jak se to má s předměty o sobě a v odloučenosti od veškeré této receptivity naší smyslovosti, zůstane nám úplně neznámo. Neznáme nic, než způsob sobě vlastní, jak je vnímáme, kterýž nemusí býti vlastní každé bytosti, ačkoli je vlastností každého člověka.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 266 Neboť dejme tomu: že má počátek. Poněvadž počátek znamená jsoucno, před nímž ušel čas, v němž věc nebyla, musel předcházeti čas, v níž světa nebylo, t. j. prázdný čas. Ale v prázdném čase není vznik nějaké věci možný…
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 266 Neboť dejme tomu: že svět nemá počátku v čase: tož uběhla až k danému každému okamžiku věčnost a tudíž uplynula nekonečná řada po sobě následujících stavů věcí ve světě.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 267 Zřetelem k druhému vezměme opět opak za daný: pak bude svět nekonečně daný celek najednou existujících věcí… Tudíž za účelem pochopení světa, všechny prostory vyplňujícího, jako celku musila by syntesa částí nekonečného světa býti pokládána za dokonanou t. j. nekonečný čas musel by vypočítáváním všech koexistujících věcí považován býti za uplynulý, což je nemožnost.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 267 Poněvadž pak svět jest absolutní celek, mimo nějž žádný předmět názoru a proto ani korelát světa se nenajde, k němuž by se vztahoval, tu by poměr světa k prázdnému prostoru byl poměrem k žádnému předmětu. Takový však poměr, tudíž i ohraničení světa prázdným prostorem, není nic; není tedy svět prostorově nikterak ohraničený…
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 271 Dejme tomu, že složené substance nezáležejí z jednoduchých částí, tu by, kdybychom v mysli odstranili všechnu složenost, nezbyl žádný složený díl a (poněvadž není jednoduchých) ani jednoduchý, tedy nic, a žádná substance nebyla by dána.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 277 Antithesis – Není svobody, nýbrž všechno ve světě děje se prostě podle zákonů přírodních.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 278 Dejme tomu, že není jiné kausality než dle zákonů přírodních; pak všechno, co se děje, předpokládá předešlý stav, po němž nevyhnutelně podle zákona následuje. … Děje-li se tedy vše pouze dle zákonů přírody, jest jen podřadný (subalterní) a nikdy první začátek, tedy vůbec žádné úplnosti v řadě na straně souvislých příčin. Avšak zákon přírodní záleží právě v tom, že se nic neděje bez příčiny dostatečně a priori určené.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 278 Jest tedy transcendentální svoboda proti zákonu kausálnímu a takové spojení sukcesivních stavů působících příčin, podle něhož není žádná jednota zkušenosti možná, která tedy také v žádné zkušenosti se nenajde, jest prázdný výmysl.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 282 Antithesis – Neeksistuje nikde žádná bytost prostě nutná, ani ve světě, ani mimo něj, jako jeho příčina.
Ontologie Imanuel KantKritika čistého rozumu 282 Thesis – ke světu náleží něco, co buď jako jeho část anebo příčina jeho je bytostí prostě nutnou.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 46 Přívrženci Leibnitzovi se svými monádami postavili domněnku nesrozumitelnou. Zduchovnili spíše hmotu, místo co by zmaterializovali duši.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 48 Pouze a posteriori, snažíme-li se proniknout k duši jakoby přes orgány tělesné, můžeme dosáhnout – nepravím evidentně objevit samu přirozenost člověka, nýbrž dosáhnout – nejvyššího stupně pravděpodobnosti o tomto předmětu.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 48 Člověk je stroj tak složený, že je nemožné učinit si o něm předem jasnou představu a v důsledku toho jej definovat.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 49 Proč? Protože představivost a útroby se ucpávají současně; z toho se rodí všechny ty hysterické a hypochondrické stavy.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 50 Duše i tělo usínají spolu. Tou měrou, jak uklidňujeme krevní oběh, šíří se po celém stroji příjemný pocit míru a klidu; duše ochable cítí tutéž tíhu jako víčka a ochabuje s mozkovými vlákny; podlehne též jakémusi ochrnutí jako všechny svaly těla.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 51 Syrové maso činí zvířata divokými; i lidé by zdivočeli při stejné stravě. To je natolik pravda že národ anglický, který nepožívá maso tak upravené jako my, nýbrž červené a krvavé, má v sobě, jak se zdá, též něco z menší nebo větší divokosti…
Ontologie La MettrieČlověk stroj 51 Lidské tělo je stroj, který sám natahuje své pružiny, živý obraz nepřetržitého pohybu.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 52 Přemýšlíme a dokonce jsme poctivými lidmi právě jen natolik, jako jsme veselí nebo stateční; vše záleží na způsobu, jak je náš stroj seřízen. V některých chvílích by člověk řekl, že duše bydlí v žaludku…
Ontologie La MettrieČlověk stroj 53 Není ani třeba býti tak velkým odborníkem ve fysiognomice, jako tento autor, abychom uhádli duševní kvality ze vzezření, z rysů obličeje, protože jsou do jisté míry výrazné…
Ontologie La MettrieČlověk stroj 54 Duch zreziví mezi těmi, kdo jsou bez ducha, poněvadž mu chybí cvik; při hře s míčem také špatně vracíme míč tomu, kdo ho špatně hodí.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 54 Rozmanité stavy duševní jsou tedy vždy v korelaci se stavy tělesnými.
Ontologie La MettrieČlověk stroj 55 Slabomyslnému sice mozek nechybí, jak se obyčejně říká, ale tento jeho vnitřní orgán bude mít nedostatky ve špatném složení, na příklad bude příliš měkký.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 17 Říká se: „bytí“ je nejvšeobecnější a nejprázdnější pojem. Jako takový odolává každému pokusu o definici. Tento nejvšeobecnější, a tudíž nedefinovatelný pojem také nemá žádné definice za potřebí.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 19 Bytí nelze definitoricky odvodit z vyšších pojmů a nelze je předvést pomocí nižších. Ale vyplývá z toho, že „bytí“ už nemůže představovat žádný problém? Nikterak; vyvodit lze pouze toto: „bytí“ není nic takového jako jsoucno… Nedefinovatelnost bytí nás od otázky po jeho smyslu nijak neosvobozuje, naopak nás k ní přímo vyzývá.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 19 Každý rozumí, když se řekne: „Obloha je modrá;“ „to jsem rád“ atp. Avšak tato průměrná srozumitelnost pouze demonstruje nesrozumitelnost. Činí zřejmým, že v každém vztahování se a v každém bytí k jsoucímu jakožto jsoucímu je a priori jakási záhada.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 19 Když se tudíž říká, že „bytí“ je nejobecnější pojem, pak to nemůže znamenat, že je nejjasnější a že není potřeba se jím dále zabývat. Pojem „bytí“ je spíše tím nejtemnějším.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 21 Ale už když se ptáme : „co je 'bytí'?“, pohybujeme se v jistém porozumění tomuto „je“, aniž bychom mohli pojmově fixovat, co toto „je“ znamená. Neznáme ani horizont, v němž bychom měli tento smysl uchopit a fixovat. Toto průměrné a vágní porozumění bytí je faktem.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 21 To, 'po čem' se otázka, kterou máme vypracovat, ptá, je bytí, to co určuje jsoucno jako jsoucí, to, vzhledem k čemu již vždy jsoucnu rozumíme, ať už je pojednáváme jakkoliv. Bytí jsoucna „není“ samo žádné jsoucno.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 22 Jsoucí je všechno, o čem mluvíme, co míníme, k čemu se tak či onak vztahujeme, jsoucí je také to, co a jak jsme my sami. Bytí spočívá v tom, že a jak něco je, v realitě, ve výskytu, ve stálosti trvání, v platnosti, v existenci, v tom, že něco „je dáno“. Z Kterého jsoucna máme smysl bytí vyčíst, od kterého jsoucna máme při odemykání bytí vyjít?
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 22 Pokud je bytí tím, 'po čem' se ptáme, a pokud bytí znamená bytí jsoucna, pak z toho vyplývá, že to, 'u čeho' se máme na bytí ptát, je jsoucno samo. Budeme se jej jaksi vyptávat na jeho bytí.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 23 Kladení této otázky je jakožto modus bytí jistého jsoucna samo bytostně určeno tím, po čem se ptá – totiž bytím. Toto jsoucno, kterým my sami každý jsme a které má mimo jiné bytostnou možnost tázat se, postihujeme terminologicky jako pobyt. Výslovné a průhledné položení otázky po smyslu bytí vyžaduje nejprve přiměřenou explikaci jistého jsoucna (pobytu), pokud se týče jeho bytí.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 24 To, že tázání je bytostně zasaženo tím, 'po čem' se táže, patří k nejvlastnějšímu smyslu otázky po bytí. To však znamená jen tolik: jsoucno, jež má charakter pobytu, má k otázce po bytí jistou – a snad dokonce význačnou – vazbu.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 27 Pobyt je jsoucno, o kterém nelze říci, že se mezi jiným jsoucnem jen vyskytuje. Toto jsoucno se onticky vyznačuje spíše tím, že mu v jeho bytí o toto bytí samo jde. K této bytostné skladbě pobytu pak ale patří, že má ve svém bytí k tomuto bytí bytostný vztah. A to zase znamená, že si pobyt nějakým způsobem a nějak výslovně ve svém bytí rozumí.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 27 Veškerá ontologie, i kdyby disponovala sebebohatším a sebepevněji skloubeným systémem kategorií, zůstává od začátku slepá a odvrácená od svého nejvlastnějšího záměru, jestliže předem dostatečně neujasnila smysl bytí a nepodala toť ujasnění jako svůj fundamentální úkol.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 28 O existenci, pokud se týče toho, zda se jí chopí, anebo zda ji zanedbá, rozhoduje vždy pouze ten který pobyt sám. Otázka existence je řešena vždy jen existováním samým. Porozumění sobě samému, jež nás v tomto ohledu vede, nazýváme existencielním. Otázka existence je ontickou „záležitostí“ pobytu.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 28 Pobyt rozumí sobě samému vždy ze své existence, z jisté možnosti sebe sama, jak sebou samým být, či sebou samým nebýt. Tato možnosti si pobyt buď sám zvolil, nebo se do nich dostal, či v nich vždy již vyrostl.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 28 Tomuto jsoucnu je vlastní, že skrze jeho bytí a spolu s ním je mu odemčeno bytí samo. Porozumění bytí je samo bytostným určením pobytu. Ontická význačnost pobytu spočívá v tom, že pobyt jest onticky.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 28 Ono bytí samo, k němuž se pobyt může tak či onak vtahovat a k němuž se vždy tak či onak vztahuje, nazýváme existence.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 29 První přednost je ontická: toto jsoucno je ve svém bytí určeno existencí. Druhá přednost je ontologická: na základě toho, že je pobyt určen existencí, je sám sobě „ontologický“. k pobytu však stejně původně patří – jakožto konsensus porozumění existenci – také: porozumění bytí všeho jsoucna, jež má charakter pobytu. Pobyt má tudíž třetí přednost jakožto onticko-ontologická podmínka možnosti všech ontologií.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 29 Fundamentální ontologii, z níž teprve všechny ostatní mohou vzniknout, je tudíž třeba hledat v existenciální analytice pobytu. Pobyt má proto před vším ostatním jsoucnem mnohostrannou přednost.
Ontologie Martin HeideggerBytí a čas 31 Je-li naším úkolem interpretace smyslu bytí, je pobyt nejen jsoucnem, na něž se musíme se svou otázkou obracet, nýbrž navíc i jsoucnem, které se ve svém bytí vždy již vztahuje k tomu, po čem se touto otázkou ptáme.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 83 Vše, co smysly vnímáme, k nám bezpochyby přichází od nějaké věci, která je různá od naší mysli. Není totiž v naší moci způsobit, abychom smysly vnímali jedno spíše než jiné, ale zcela to závisí na té věci, která ovlivňuje naše smysly.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 85 Již dříve jsme si však povšimli, že boží přirozenosti zcela odporuje, aby klamal. A je zde tedy nutné učinit závěr, že existuje jakási věc, která je rozlehlá do délky, šířky a hloubky a má všechny vlastnosti , které (jak jasně poznáváme) přísluší rozlehlé věci. Je to věc rozlehlá, kterou nazýváme tělesem čili látkou.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 85 Postačí, když si povšimneme, že poznatky smyslů se vztahují pouze k onomu spojení lidského těla s myslí a že nám sice náležitě ukazují, čím mu mohou vnější tělesa prospívat či škodit, že nás však neučí (leda snad jen občas a nahodile), jaká jsou sama o sobě.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 87 Když tak učiníme, poznáme, že přirozenost látky čili obecně nahlíženého tělesa nespočívá v tom, že je to věc tvrdá, těžká, zbarvená či ovlivňující smysly nějakým jiným způsobem, ale pouze v tom, že je to věc rozlehlá do délky, šířky a hloubky.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 90 Přesto ovšem rozumu nepřísluší vymýšlet si cosi nepochopitelného, aby jejich zřeďování vysvětlil pouze slovy, místo aby z toho, že se zřeďují, učinil závěr, že jsou v nich póry neboli mezery, které mohutní, a že je zaplňuje nějaké nové těleso (i kdybychom toto další těleso nevnímali žádným ze smyslů). Žádný důvod nás totiž nenutí věřit, že všechna tělesa, která existují, musí ovlivňovat naše smysly.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 93 Prostor čili vnitřní místo a tělesná substance v něm obsažená se rovněž neliší skutečně, ale pouze co do způsobu, kterým je obvykle pojímáme. Neboť ve skutečnosti je rozlehlost do délky, šířky a hloubky, která zakládá prostor, zcela totožná s tou, která zakládá těleso.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 93 Snadno ovšem poznáme, že rozlehlost, která zakládá přirozenost tělesa a přirozenost prostoru ,je tatáž, a že se obě vzájemně nerůzní více, než se různí přirozenost rodu či druhu od přirozenosti jednotliviny.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 97 Vždyť jména místa nebo prostoru neznamenají něco různého od tělesa, o němž se říká, že je na daném místě, ale označují pouze jeho rozměr, tvar a polohu mezi jinými tělesy. Aby ovšem byla tato poloha určena, musíme přihlížet k nějakým jiným tělesům, která nahlížíme jako nehybná.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 97 A podle toho jak přihlížíme k různým tělesům, můžeme říci, že tatáž věc v tomtéž čase mění a nemění místo.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 99 Avšak filosoficky chápané prázdno, to jest něco, v čem není vůbec žádná substance, zjevně nemůže existovat, protože rozlehlost prostoru či vnitřního místa se nerůzní od rozlehlosti tělesa.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 101 A ovšem v běžném pojetí jméno prázdno obvykle neznamená místo či prostor, ve kterém není vůbec žádná věc, ale pouze místo, na kterém není žádná z těch věcí, o nichž si myslíme, že tam mají být. Tak, protože džbán je vyroben k pojímání vody, je nazýván prázdným, když je vyplněn pouze vzduchem.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 103 Takže není rozpornější pojímat horu bez údolí, než chápat onu vydutost bez rozlehlosti v ní obsažené či tuto rozlehlost bez rozlehlé substance. Jak totiž bylo mnohokrát řečeno, holé nic nemůže mít žádnou rozlehlost.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 105 Mimoto poznáváme, že tento svět, čili souhrn tělesné substance, nemá žádné hranice své rozlehlosti. Kdekoli bychom si totiž ony hranice vymýšleli, vždy bychom si za nimi nejen představovali nějaké neomezeně rozlehlé prostory, ale také bychom i poznávali, že jsou představitelné pravdivě, to jest, že jsou reálné. Je v nich tedy obsažena i neomezeně rozlehlá tělesná substance.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 105 Poznáváme též, že není možné, aby existovaly nějaké atomy čili ze své přirozenosti nedělitelné částice látky. Kdyby totiž nějaké byly, nutně by musely být rozlehlé, a jakkoli malé bychom si je představovali, mohli bychom jeden každý z nich myšlením ještě rozdělit na dva či více menších, a tedy uznat, že jsou dělitelné.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 107 Všechny vlastnosti, které v ní jasně poznáváme, se omezují na to jediné, že je dělitelná a pohyblivá podle svých částí, a proto schopná všech oněch vlivů, které pak poznáváme, mohou vyplývat z pohybu jejích částí. … Avšak všechny obměny látky čili různost všech jejích forem závisí na pohybu.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 107 Z toho lze též snadno vyvodit, že látka nebes není jiná než látka Země. A ovšem, i kdyby bylo světů nekonečné množství, musely by se všechny skládat z jedné a téže látky. Proto ani nemohou být mnohé, ale pouze jeden.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 107 Zřetelně totiž chápeme, že ona látka, jejíž přirozenost spočívá pouze v tom, že je rozlehlou substancí, zcela zabírá všechny představitelné prostory, ve kterých by musely být ony jiné světy.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 108 Pohyb však (a to místní, neboť žádný jiný mi ani nepřišel na mysl; a ani si nemyslím, že je třeba si nějaký jiný ve světě vymýšlet), pohyb, pravím, v běžném pojetí, není nic jiného, než činnost, kterou se nějaké těleso stěhuje z jednoho místa na jiné.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 109 Je ovšem třeba poznamenat, že jsme tu zatíženi velkým předsudkem, domnívajíce se, že k pohybu je třeba více činnosti než ke klidu.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 111 Činnost totiž pokládáme za ono úsilí, které vyvíjíme, abychom pohnuli svými údy a jejich prostřednictvím jinými tělesy. Tohoto předsudku se však snadno zbavíme, uvážíme-li, že úsilí nepotřebujeme pouze k pohybování vnějšími tělesy, ale často také k zastavení jejich pohybu, když nejsou zastavena tíhou či jinou příčinou.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 113 Přesun je totiž vzájemný a nelze chápat, že by se těleso AB přesouvalo ze sousedství tělesa CD, a zároveň nechápat, že se těleso CD přesunuje ze sousedství tělesa AB. A je třeba zcela stejné síly i činnosti, jak z jedné, tak z druhé strany.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 114 Když má třeba někdo, kdo se prochází po lodi, v brašně hodiny, budou se kolečka těchto hodin pohybovat pouze jedním sobě vlastním pohybem. Budou se ale podílet i na jiném pohybu, nakolik tvoří jednu část látky s člověkem, který se prochází, a na jiném, nakolik budou náležet k lodi, plavící se po moři…
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 119 Z toho plyne, že žádné těleso se nemůže pohybovat jinak než v kruhu: totiž tak, aby nějaké jiné těleso vypudilo z místa, na které vstupuje, a to těleso opět jiné a to zase jiné, až k poslednímu, které zabere místo opuštěné prvním v tomtéž okamžiku, kdy bylo toto místo opuštěno.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 121 A přestože myšlením nejsme s to dokonale pojmout, jak dochází k onomu neomezenému dělení, neměli bychom proto ještě pochybovat, že k němu dochází. Jasně totiž poznáváme, že neomezená dělitelnost nutně vyplývá z přirozenosti látky kterou jsme zcela zřejmě poznali.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 121 … totiž nekonečná čili neomezená dělitelnost nějakých částic látky – a to na tolik částí, že žádnou z nich nemůžeme myšlením určit jako tak nepatrnou, abychom nechápali, že se ve skutečnosti dále dělí na jiné, ještě menší části.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 122 Co se týče té obecné, zdá se mi zjevné, že jí není nic jiného než samotný Bůh, který na počátku stvořil látku zároveň s pohybem i klidem a pouze svou řádnou součinností v ní celé zachovává právě tolik pohybu i klidu, kolik jej tehdy do ní vložil.
Ontologie René DescartesPrincipy filosofie 122 Neboť jakkoli je onen pohyb v pohybované látce pouze jejím modem, přesto má jistou a určitou velikost, o níž snadno chápeme, že může být vždy táž v celém souhrnu věcí, byť by se v jeho jednotlivých částech měnila.

Reference

  • Dějiny filosofie:
    • Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962.
    • Platón. Euthyfrón. Praha: OIKOYMENH, 2005.
    • Platón. Faidón. Praha: OIKOYMENH 2005.
    • Platón. Parmenidés. Praha: OIKOYMENH, 2010.
    • Aristotelés. Metafyzika. Praha: Rezek, 2008.
    • Všechny následující texty jsou z: PETRŽELKA, Josef. Čítanka antických a středověkých filosofických textů. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6902-2 On-line: dostupné on-line.
      • Díogenés Laërtios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995.
      • Plótínos. O klidu. Praha: Petr Rezek, 1997.
      • Akvinský, T. Theologické summy svatého Tomáše Akvinského. Olomouc: Edice Krystal, 1937. On-line: http://summa.op.cz/sth.php.
      • Anselm z Canterbury. Proslogion. In Fides quaerens intellectum. Praha: Kalich, 1990.
      • Porfyrios. Úvod k Aristotelovým Kategoriím. In Filosofický časopis 1970/6.
      • Akvinský, T. O jsoucnu a bytnosti. In Sousedík, S. Jsoucno a bytí. Úvod do četby sv. Tomáše Akvinského. Praha: Křesťanská akademie, 1992.
  • Ontologie:
    • Aristotelés. Fyzika. Rezek: Praha, 1996.
    • Augustinus. Vyznání. Praha: Kalich, 2006.
    • Descartes. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998.
    • La Mettrie. Člověk stroj: výbor z díla. I. Praha: ČSAV 1958.
    • Diderot. Filozofické principy hmoty a pohybu. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1990.
    • Holbach. Zdravý rozum. Praha: SNPL, 1959.
    • Kant: Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2001.
    • Engels: Dialektika přírody. Praha: Svoboda, 1952.
    • Heidegger: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 2002.

identifikacni_test_postupova_zkouska.txt · Poslední úprava: 19. 04. 2017 autor: honya