Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


determinismus_a_neuchopitelna_slozitost

Determinismus a neuchopitelná složitost

Text vznikl jako zápočtová práce předmětu Filosofie ve sci-fi na Masarykově univerzitě v Brně.

Úvod

Svět je deterministický. Každá věc v něm má svou příčinu, nic se neděje nahodile, bez ohledu na zbytek světa. Svět je zároveň nepochopitelně složitý a provázaný. Složitost dosahuje tak vysokého stupně, že je ve svém celku nepostižitelný a to nejen člověkem. Člověk tuto extrémní složitost připodobňuje k chaosu.

V následujících kapitolách představuji argumenty pro toto výchozí přesvědčení.

Člověk

My lidé jsme přesvědčeni o tom, že to co nedokážeme racionálně vysvětlit a vědecky dokázat, nepodléhá zákonitostem. Máme tento svět za uchopitelný a pochopitelný. Žádný z problémů nepovažujeme za neřešitelný, pokud řešení problémů můžeme věnovat dostatečné množství času a energie.

Nám lidem je život příjemnější v uspořádanosti a tak si lineárně organizujeme svůj prostor a čas (druhou přírodu). V takovém schematizovaném prostředí jsme schopni se vyznat, pouze za pomocí vlastního intelektu. Naše očekávání v sociálním kontaktu jsou většinou splněna, protože existují normy chování. Ulice měst jsou pravidelné a jasně označené, takže si dobře zapamatujeme cestu domů. Celkový čas života máme až exaktně rozdělen a spravován. Přírodu si uzpůsobujeme podle této filosofie. Snažíme se tak zbavit strachu před neznámým a chaotickým (člověkem, místem, časem).

Jenomže celek světa je neuchopitelně složitý a pro nás lidi v celku nepostižitelný. Představa neuchopitelné složitosti člověku není příjemná. Proto neustále odbíháme od složitosti a determinismu, tedy jednoznačných zákonitostí – museli bychom přiznat, že tento svět přesahuje naše schopnosti. Máme na výběr buď přiznat vlastní neschopnost a nebo popřít druhý prvek – determinismus.

Svobodná vůle

Přijmutí determinismu přináší problém svobodné vůle. Základní otázka by zde zněla takto: Jak může být člověk svobodný, potažmo odpovědný za své činy, pokud i ty podléhají neodvratitelnému sledu příčin a následků?

Abych se vyhnul problému s významem výrazu svobodná vůle, představím zde podobu principů chování lidí vyplývající z prvotního předpokladu determinismu a neuchopitelné složitosti. Jestli tím bude naplněn význam výrazu svobodné vůle nechám na čtenáři.

Člověk je strojem, který svou složitostí dohání okolní svět. Jeho činy vycházejí z provázanosti nespočtu prvků. Je fyzickým objektem podléhajícím základním zákonům gravitace, elektromagnetismu, zákonům zachování energie etc. Činy vycházejí ze zkušenosti uložené v paměti (genetické, prenatální, postnatální, společenské). Paměť je neustále plněna všemi smysly obrovským množstvím informací. Složitost samotného mozku odpovídá složitosti získávaných informací. Smysly jsou neustále zásobeny svým okolím a díky kultuře jsou jim dostupná i slova a činy lidí, kteří jsou několik tisíciletí po smrti.

Souhrn lidského vnějšího světa a vnitřního světa (mysli) vytváří velice složitý systém, který je pro nás nepochopitelně složitý, jako celý kosmos. Člověk je pro nás celkem kosmu, uzavřeným do jednoho těla. Je pro nás černou skříňkou, protože nikdy nepoznáme všechna zákoutí mysli a celku smyslových informací, které do nás vstupují. Ovšem vše co člověk udělá, zůstává v rámci tohoto systému. Každé rozhodnutí z něj vychází, je reakcí na stav systému. V mysli stejně jako ve všech okolních jsoucnech nemůže být něco z ničeho, rozhodnutí nevyjímaje.

Lidé mají pocit, že jsou obdařeni svobodnou vůlí. Jedná se ale pouze o činy, jejichž příčiny neznáme, nebo jsou přímou reakcí na vnější a vnitřní svět ve své neuchopitelné složitosti.

Počítačové systémy a náhoda

Digitální počítačové systémy jsou dobrým příkladem, kdy známe zákony i všechny podmínky světa (běhu programu). Počítače mají jednoznačnou logiku pravdy a nepravdy. Všechny vstupní informace, které do počítačového systému vstupují, známe. Co programu nedodáme, to nemá. V každém okamžiku běhu programu jsme schopni zjistit jakýkoliv stav uvnitř programu, aniž bychom tyto stavy pozměnily pozorováním. Program je tak jakýmsi ideálním, člověkem dokonale uspořádaným světem.1)

Ovšem v takovémto ideálním světě nastane problém, pokud chceme vytvořit náhodu. Ukáže se, že vytvořit náhodu v čistě deterministickém systému je nemožné. Museli bychom nejprve determinismus porušit a až poté by se nám to povedlo. U počítačů je to řešeno pseudonáhodnými algoritmy, tedy algoritmy tak složitými, že jeho výstupy náhodu připomínají. Napodobujeme zde vlastně náš svět. Jiné řešení stavíme tak, že „skutečně“ náhodné hodnoty do digitálního světa přivádíme ze světa našeho, fyzického (např. z šumu tranzistoru).

Je nasnadě, že počítačový pseudonáhodný algoritmus je deterministický a složitý pro normálního smrtelníka, ne však pro programátora, který ho vytvořil. „Skutečně“ náhodný, fyzikální systém je také deterministický, ale svou složitostí přesahující lidské schopnosti (Ne však schopnosti jeho stvořitele?).

Výše uvedená úvaha je opět závislá na chápání významu slova náhoda. Pokud náhodu chápeme jako událost, jejíž příčinu neznáme, tak mu naše úvaha neodporuje.

Lze proniknout do složitosti tohoto světa?

Jak ovšem s neuchopitelným stavem světa naložit? Nebylo by lepší vzdát se jakýchkoliv snah o pochopení tohoto světa? Ne – vyšší míra našeho poznání vede k přesnějším předpovědím a k alespoň částečnému odkrojení z chaosu, který nás obklopuje.

Měli bychom se ovšem vzdát myšlenky na úplné a definitivní odkrytí stavu světa a tím i ke schopnosti s jistotou předvídat budoucí události. Při poznání narazíme na problém, kdy bychom pro poznání stavu světa museli vytvořit měřící mechanismus, který by svou složitostí svět přesahoval. Navíc bychom museli měřit i samotný mechanismus měření, protože i on by se v tomto světě nacházel a ovlivňoval ho. Definitivní poznání je tedy chráněno paradoxem nekonečného regresu, kdy se poznávající musí zahrnout do svého vlastního poznání.

Plyne tu z toho pro nás jedno pozitivum. Nemusíme se bát, že bychom ve svém poznání někdy narazili na úplné dno a neměli se čím zabývat. I kdyby se nám podařilo objevit skutečnou teorii všeho, vždy bychom mohli postupovat hlouběji do poznání stavu světa, jako vstupního parametru této teorie.

Závěr

Závěry tohoto příspěvku nejsou nikterak radikální. Determinismus spojený s neuchopitelnou složitostí nám ponechává pocit svobodné vůle a náhody. Neříká abychom přestali se snahou pochopit tento svět, nedává zbraň do rukou sociálním inženýrům. Determinismus je jen místem sváru reality a pocitů.

1)
Dokonalá uspořádanost, pochopitelnost a logičnost je jednou z příčin oblíbenosti (až adorace) všeho digitálního. Důvody viz kapitola člověk – příjemnost v uspořádanosti.
determinismus_a_neuchopitelna_slozitost.txt · Poslední úprava: 28. 10. 2014 autor: honya

Nástroje pro stránku